První pořádný teréňák po scelení nártní kůstky jsem si střihla v sobotu 18. 7. 2021 v milovaných Krušných horách na tzv. ŠindeLOVE(é). To, že se Jakub Merle a Kilpi KOME klub postará o kvalitní zahájení mé terénní triatlonové sezóny, bylo naprosto jasné. Ve spolupráci s akčními lesáky a rozmary počasí se však vytvořily takové podmínky, že v traťové náročnosti předčily všechny předešlé ročníky a možná i ty v dosavadních odjetých triatlonech. Odpal to byl tedy vcelku slušný.
V pátek jsme s Dubem, jako již tradičně, projížděli trať. Letos to nevalil na tátově městském kole v montérkách a holínkách, ale na gravelu :-D. Až když mu bahno vytvořilo na jednom z výjezdů jakýsi minutový trenažér, uznal, že trať je náročná (podobných přírodních prasotočů následovalo ještě mnoho). Toto konstatování a můj drobný kaskadérský kousek po vjezdu na skrytý kámen odstartovalo mozkovou akci housenek "Pochyba" a "Nervozita". Obě jsem se snažila metamorfovat na motýly těšení a odmigrovat je do dutiny břišní. Tento stav mi byl však tentokrát navozen okolnostmi děje až v průběhu závodu.
V sobotu ráno probíhaly klasické přípravy protkané potkávačkami se všemi Krušnoborci, triapankáči a dalšími dobrodruhy. Někteří tušíc, jiní prý raději nevědíc, do čeho se řítí. Pár fotek, plácanců, objímaček, skok do neoprenu, oslintání plaveckých brýlí a ve 12.00 už něco přes 70 bláznů trati Original kvalitně čeří hladinu Tajchu.
Na prvním vodním okruhu ze tří sotva popadám dech, neopren mi svírá hrdlo a prádelní vzduch mi navozuje pocit postupného mordu. Pro zahnání nežádoucích emocí odepínám sucháč na neoprenu. Hlídám po očku Jakuba O. a snažím se plout po jeho boku. Zhruba v polovině úvodní části mě opouští poslední špatné dojmy a konečně si začínám užívat pozitivní závodní mód. Chytám tempo, energii do paží a po zbytek z 1,2km usiluju o vzornou plavbu.
Dvě točící se kola pod sebou, to je pro mě vždy ta nejlákavější část celé trisestavy. Trochu se však děsím důsledků pocitové tragédie předchozího dne. Na 25km trati se odehrává naštěstí pouze ve dvou sjezdových pasážích. Ty mě v krátkosti donutí závodit po boku rudého oře. Ve výjezdech a v občasných bahenních protáčečkách dřu, co to jde, sjezdy beru s opatrností a zbytek trati s velikým odhodláním vstříc šindelskému depu. Když mám nejen na světlé triatlonové kombinéze významný otisk dvou ryze terénních cyklookruhů plných přírody, BAHNA, louží ala skororybníků a brodů, letím do depa a měním zbídačeného rudého dříče za stále ještě oranžové terénní Saucony.
Čeká mě moje oblíbená kopcovitá a opravdu terénní trasa upravená do bahenního stylu - to aby ladila s cyklocestami (částečně je v úvodu kopíruje). Jelikož čerstvě zhojená nožka dává drobná znamení protestu, potřebu letět musím krotit, a to především při kluzkých sebězích. Kořeny, nerovnosti, lávku, brod a další přirozeně se vyskytující úkazy, např. v podobě krpálu, kde se nestydím zapojit horní končetiny, už překonávám s notnou dávkou radosti.
V této 8km části se mi podaří seběhnout několik závodníků a jednu závodnici. Do cíle natahuju krok, rozkmitávám ruce a rozkládám síly, abych excelentně dolítla posledních 200m.
„Néééé, tam nééé, musíš to oběhnout,“ ozývá se několik rádců na trati.
„Aj... aha, cože?" Rázem mi tuhne naladěný úsměv na rtech.
"No jo, vlastně, já musím k cíli kolem celého Tajchu.“
S tím jsem nepočítala. Přepočítávám trať a rozložení sil. V tuto chvíli absolutně opouštím poslední zbyteček komfortní zóny. Zpomaluju až před travnatou částí nacucanou vodou (téměř u cíle) a následně se raduju skokem přes žlutou lajnu.
Závod jsem dokončila v čase 3:10 na 3. celkovém místě mezi ženami a 1. ve své věkové kategorii.
Gratuluji všem Šindeltribláznům (především klobouček na trať Hero)! Děkuji organizátorům, kteří se podíleli na vzniku tohoto podniku za, jako vždy, naprostou pecku v mém závodním play listu.
Tuším, že domácí (rozbahněnou) půdu pod nohama hned tak něco nepřekoná!