11. 5. 2024
"Líbilo by se mi jet na XTERRU do Anglie, nechce se ti taky?"
Napsala jednoho dne Baru Stupková do zprávy.
Považuju to za bezva nápad a příspěvěk do závodního plánu. Díky ochotě zaměstnavatele vyjít mi vstříc se nakonec přihlašuji, kupujeme letenky a chystáme se vyrazit na místa, která nám svou romantickou duši dosud prozrazovala jen z filmů, obrázků a vyprávění.
Při studiu mapy zjišťuji, že Weston park se nachází kdesi na anglickém venkově. Pídím se po detailech, ale o většině informací mám představu až po příjezdu.
Vzhledem k dramatickým událostem při nedávnén odletu do Řecka trochu nervózně postáváme u vchodu ruzyňského letiště. Vše jde ale až nezvykle dle plánu (mohou s námi letět dokonce i bombičky CO2 - počti si o zážitku s nimi ve článku XTERRA Řecko). Za pár hodin už si to štrádujeme do vesničky nedaleko místa startu, kde na nás čeká dům obývaný milou Indkou. S ní a dalšími hosty budeme dále společně užívat toto obydlí. Ještě nikdy jsem ve sdílené domácnosti nebydlela a musím říci, že poznávání cizích zvyklostí a odlišné kultury mě neskutečně baví. Moje angličtina není skvostná, ale nebojím se, přirozeně se zapojuji do všech rozhovorů a až nečekaně plynně konverzuju. Největší konkurenci však dělá bavič a speaker Dub. Jsme nadšeni z místních usměvavých venkovanů, kteří už z dálky naznačují zájem a mávají na pozdrav. Vše vnímám jako zalité sluncem a ono to tak vlastně doopravdy je. Do Anglie s sebou totiž přivážíme nečekaně teplé a slunečné počasí.
Po tréninku vždy navštívíme nějaké přilehlé místo a městečko. Nejvíce nás zaujme údolí s nejstarším litinovým mostem v Telfordu. Oblast má magickou sílu a romantická cihlová stavení v okolních svazích jen potrhují jiskru otisklou v našich očích.
Projížďka trati ve Weston parku je nejprve o focení a užívání si místa, které je protkáno cestami, pastvinami, listnatými lesy, alejemi a solitérně vzrostlými stromy. Dominují zde starobylé dubové masivy. Připadám si jako ve filmu Jana Eyrová nebo podobných snímcích, které na vnímané atmosféře staví děj. Především se však soustředím na traily a veškeré náležitosti cyklistické i běžecké trasy. Oproti Řecku je studium důsledné a s dostatečným předstihem. Mám čas vše navnímat, vstřebat a regenerovat. Tak, jak to má před závodem být - hlavu rovnat a výkon od ní odvodit.
Z pátka na sobotu spím 9 hodin. Okolní zeleň, vlhkost, minimální smog a nulové zvukové podněty mi ke kvalitnímu odpočinku nahrávají. Při tradičně otevřeném okně spím, jako už dlouho ne. S novým spolubydlícím, polským eliťákem Jankem, který dorazí večer před akcí se svou maminkou Barbarou, vyrážím na start s předstihem. Rozjíždíme se 20 minut do parku a ještě si prosvištíme úvodní traily. Jsou to místa, která stojí za to mít dobře načtená. Zahřívací trénink se mi vyplácí. Vyhodnocuji, že trať už znám poměrně dobře a ostré zatáčky, nečitelná místa s kořeny, atp., už mám vytipované.
Ověřuji si logistiku při pohybu v zázemí do dílčích okruhů, disciplín, depa a cíle. Následuje soukání těla do organizátory povoleného plaveckého neoprenu. Pomáháme si s Barčou Stupkovou nasadit čepičku, vyslechneme rozpravu a ve 12 hodin vyplouváme na dosud uzavřenou hladinu místního zámeckého rybníka s bahnitým dnem protkaným řasami. Voda je bez zvíření čistá a nijak mě neodpuzuje. Hned v úvodu cítím uvolněnou pásku čipu. Rychle ji pohmatem kontroluji. Nevyhnutelně se mi tak vzdálí celá skupina růžových čepiček, se kterými mám po další čas závodit. Nasazuju svoje tempo a postupně stahuju prodlení. Když už se konečně přibližuju a mám pocit, že to tak nějak „poplave“, s jedním kopem a proražením hladiny cítím, že páska moji nohu definitivně opouští.
Okamžitě se vrhám do protisměru a potápím se k bahnitému dnu. Voda je zakalená a není vidět ani na nataženou ruku. Po červené pásce na suchý zip ani památky. Mé vodní manévry pravděpodobně zaznamená záchranář na kajaku. Připlouvá a jedním tahem chytá plovoucí pásku na hladině. Podává mi ji. Nadšeně děkuju, ukládám pásku na hrudník, překrývám ji neoprenem a makám, co to jde. Ztráta je, bohužel, zase o něco větší. Rovnám myšlenky a hodlám se dále pěkně snažit. Po zdlouhavém upevňování pásky v depu se mi však časové manko navyšuje. Poslední plavkyně – výborná britská bajkerka mě předjíždí asi na 4. km. Držím si ji v dohledu. V půlce prvního okruhu "zajedu" nohy, které dosud zmáhala únava po přechodu z vody. Konečně naskakuji v dieselovém stylu a roztáčím kliky. Vše se obrací a já začínám předjíždět a objíždím dokonce i britskou bojovnici. Traily sebevědomě proklouznu a na rovinách zalehám do řídítek, abych měla co nejmenší vzduchový odpor.
Běžecká trať slibuje náročnější podklad i profil. Její tvůrci se tím netají. Trailovky jsou tu na místě i v případě suchého podloží. To je díky pěknému počasí k dispozici. Vybíhám s odkrvenými chodidly a zkouším dát prostor tělu, aby se opět metamorfovalo do posledního (běžeckého) módu. Probíhání trailů a rozlehlých trávníků s drny, táhlých kopečků a ostřejšího výstupu ke skále, však nedovoluje polevit. Uvědomuji si také svoji šanci seběhnout ještě pár závodníků. Na běh jsem se těšila nejvíce, ale až v procesu cítím, že je to v potřebném nasazení opravdu nemalé sousto. Opět mi svědčí spíše až druhá část, kde mi pomáhá několikeré předbíhání. Britku, výbornou na biku, ale nakonec i na běhu, kde mě předbíhá, už se mi však nepodaří dotáhnout. Právem jí náleží 4. a mně 5. místo, které jsem ukotvila až na posledním běžeckém okruhu. Potvrzuji si přesvědčení o nutnosti bojovat až do cíle a nevěšet hlavu po nevydařeném úvodu. Z výsledku a protlačení se na „malé pódium“ jsem mile překvapena. Vím, že v dlouhodobé přípravě, v akci předzávodní a v samotnén závodě jsem se pokusila o maximum. Jsem spokojená. Děkuju mému Honzovi, že mě do Anglie doprovodil a pomohl mi se vším, co bylo potřeba. Děkuju za objetí na startu a v cíli, za podporu a čas, který je ochoten se mnou takto trávit. Pro někoho možná nepochopitelné. Pro mě jsou to opravdu nádherné chvíle. Můj výsledek je náš!
Comments