27. 4. 2024
Athény - Vouliagméni
Ve spánkovém koma mě Dub ve středu ve 3 hodiny ráno vyváží směrem k vídeňskému letišti. V domnění, že jsme v Berouně nebo v Praze, se probouzím kousek za Mikulovem. Shonu a rozmanitých aktivit, které jsem si na sebe „ušila“, byla za poslední čas notná dávka, a vysvětloval se tím tedy i můj nevšední spánkový apetit. Kvalitním spolujezdcem hájící řidičovu bdělost se stávám až od hranic.
Na vídeňském parkovišti i letišti se rychle zorientujeme a po odbavení potkáváme kompletní českou výpravu, ke které se na zbytek cesty a dalšího období hodláme připojit. Celní kontrola však dosud tají zcela jiný plán. To bych ale předbíhala. Dáme ještě kafíčko a až po něm si to namíříme vstříc odletové bráně do Athén.
A… pak se to všechno spustí. Po načtení čárového kódu jsem odvelena k pultu, kde je mi oznámeno, že můj let byl zamítnut a že z přepravy jsem byla vyřazena s ohledem na nebezpečný materiál v kufru. S Honzou se snažíme situaci okamžitě řešit a já se konečně začínám rozcvičovat. Sprint na informační servis přes celé letiště je jistě (přinejmenším Honzův) běžecký osobák. Na přepážce je nám však přes veškerý apel oznámeno, že verdikt nelze nijak zvrátit. Oba jsme nuceni stornovat let a dále si za pomoci obsluhy vybíráme a rezervujeme nejbližší možný spoj na ráno následujícího dne.
Schváceni nenadálými událostmi zavrhujeme výlet do centra a sychravé odpoledne přečkáme četbou na letišti. Zde nám také notný čas ukrojí čekání na nadměrné zavazadlo - z letadla vyskladněného bika. Po několika hodinách se dozvíme, že čekáme marně. Krabice, á la nadměrné zavazadlo, už frčí do Athén s předstihem (omylem). Vyjednáváme tedy úschovu kola v Athénách a pověřujeme českou výpravu, již dorazivší do Řecka, ke kontrole zavazadla. Noc se nakonec rozhodneme přečkat v našem autě na přilehlém letištním parkovišti.
Po nekonečných hodinách, vyřazení bombiček CO2 z kufru (to ony byly příčinou našeho neletu) a opětovném odbavení už vypadá náš čas zase o něco růžověji. Respektive - modrobíleji. Cestu směrem k řeckému pobřeží považujeme za definitivně zahájenou. S velkým předstihem jdeme k prostoru určenému k nástupu do letadla...co kdyby. Děláme si legraci a tipujeme, co dalšího by se mohlo přihodit. Nevím, zda je příčinou nepatřičný humor či vesmírný trenažer na zvládání NŽS (náročných životních situací), ale po snaze načíst naše letenky na posledním možném kontrolním místě (opět těsně před vstupem na palubu letadla), jsme s Dubem vyřazeni ze zástupu a odveleni k pultíku, kde se odehraje další komunikace ohledně naší účasti v letecké přepravě. Čekáme do odbavení všech cestujících. Pak k nám přichází slovensky hovořící muž, který nám sděluje, že při rezervaci našich letenek došlo k chybě ze strany společnosti. Do letadla se vejde jen jeden z nás. Zbytek sedadel je údajně zcela obsazen. Veškeré mé asertivní chování a tendence řešit situace s klidem, jsou pryč. Popisuji obsluze předchozí události a upozorňuji na způsobené komplikace. Žádám opětovnou kontrolu a vyhodnocení situace. Vše se z druhé strany direktivně zamítá. Musíme se s Dubem rychle domluvit, co dál. V lehkém zoufalství predikuji, co mi má tato situace z vyššího principu sdělit a ukázat. První odmítnutí letět sama nakonec přehodnotím. S oporou svého manžela uklidním lehce hysterický stav. Rychle procházíme příruční zavazadlo a dělíme si nezbytné věci. Připojuji se ke skupině většinových dovolenkářů a Honza se nechává opět vyskladnit z letadla. Modlím se, aby zavazadlo, které mu bude vráceno, bylo opravdu to jeho (v předchozí snaze o odlet byla všechna bagáž záhadou zapsána k mé letence). Mám u něj sice běžeckou obuv a cyklistickou přilbu, ale tyto sportovní potřeby vnímám jako půjčitelné a nahraditelné. Horší scénář by následoval v případě vyloučení mého většího kufru, který skrýval veškerou zbylou výbavu nejen na závod.
Odlétám značně roztržitá. Do zpráv obdržím informace o ubytování a dalších záležitostech, kterých se Honza, vzhledem k mé předchozí časové vytíženosti, ochotně chopil. Rovnám hlavu a vytvářím rozmanité scénáře mého pobytu v Řecku. V Athénách si vyhádám bika a před letištěm dělám oči na místní taxikáře, kteří mého rozměrného mazlíčka odmítají nabrat. Po chvilce se mě naštěstí jednomu z nich zželí a rozhodne se přiblížit mou maličkost do dvacet minut vzdálené destinace i s celou nepatřičnou "výbavičkou". Již trochu klidnější se ocitám v našem smluveném ubytování. Cestou navíc přichází potěšující zpráva z Vídně. Dubovi, mimo finanční kompenzace za chybu ze strany společnosti, našli náhradní večerní let. Vypadá to, že by mohl ještě týž den dorazit. Nemohu se dále zdržovat. Snažím se překliknout do závodního módu. Po dvou dnech nicnedělání musím rozhýbat kostru a zahájit aklimatizaci. Rozhoduju se pro průzkum zázemí a běžecké trasy. Po té zkoušku rozvlněné mořské vody. Nakonec se vydaří i registrace, na které s Barčou Stupkovou vyzvedáváme startovní balíčky jako jedny z prvních nažhavených účastnic.
Večerní shledání s manželem, které bylo opět plné nejistot (mohla se opakovat situace z rána a letadlo zahlásit obsazená sedadla), je velice osvěžující a nadějeplné. Po všech peripetiích a nepříjemnostech jsme na místě, Dub skládá bika, já chystám večeři a vyprávíme si neuvěřitelné chvíle z našich cest. Dozvídám se podrobnosti z Honzova třetího odbavení, které opět nebylo „jen tak“. Systém nechtěl přijmout jeho letenku a Honzu jako pasažéra. Po tomto incidentu už se, v raději nejmenované letecké společnosti, shodli, že je náš příběh k neuvěření a došlo k osobnímu příslibu ze strany zaměstnanců, že jeho let se v daný čas uskuteční. Slovo bylo dodrženo. Je tu. Uzavíráme letištní příběhy a zahajujeme závoďáckou koncentraci.
Pátek se nese ve znamení projížďky trati. Snažím se vnímat každou zatáčku a mapovat cestu kousek po kousíčku. Už nyní je mi ale jasné, že nedokonalá znalost této překrásné bikerské lokality mi může kvalitně uškodit. Dále nezbývá, než zhodnotit, že pro daný závod jsem udělala maximum a říci si, že nyní je potřeba pro kvalitní výsledek vytěžit co nejvíce z jarní přípravy a psychické stability. Usuzuji, že nervozita, po všech cestovních peripetiích, už mě nemůže překvapit. Opak je samozřejmě pravdou a v pátek odpoledne, při přípravě veškerého vercajku, už mnou probíhá pověstné mravenčení. Tento stav večer zaháním filmem a tvrdým spánkem.
Jsem ráda za start v ranních hodinách. Člověk nestihne propadnout nervozitě a nemusí vymýšlet jídelní chody, které do sebe před startem závodu bude soukat. Na závodě to řeší gelová cukrárna připevněná na rámu kola. Playlist vždy zodpovědně zužitkuji.
Chystání depa na tento triatlon je v roce 2024 premiérou. Navléknout dvě čapky, mezi brýle, vtěstnat se do neoprenu a už stojíme s dalšími startujícími na pláži. Mezi závodníky elite jsem o mnoho nervoznější. Uvědomuji si zodpovědnost, kterou v těchto řadách mám, a velkou touhu obhájit zde své místo. Závodit a potkat se s těmi nejlepšími v triatlonovém terénu je pro mě čest. Nerozdmýchané a okolnostmi zamrzlé tělo je však znát už ve vodě. Čekám, že udržím tempo minimálně zadní části skupiny, to se však nakonec nepodaří. Sázím tedy na cyklistickou dravost a bikerské dovednosti, které se snažím neustále posouvat. Ačkoliv cítím sílu, na proměnlivém terénu a dynamickém profilu se mi nedaří využít a prodat natrénovaný potenciál. Větší sebevědomí přichází až ve druhém totožném okruhu. Podobné pocity se opakují na běžecké části, kde se pořádně rozparádím až v polovině 10km distance.
Dobíhám do cíle šťastná, že tento závod dokončuji. Dojetých a doběhnutých závodnic však hodnotím méně, než jsem si představovala, a zadaný úkol být v první 10 tedy neplním. Beru 13. místo, čekám na další XTERRA holky a společně se pak s nimi raduji v zázemí. Také si nechávám očistit drobné šrámy z jednoho nevinného položení kola do prašné zatáčky.
Obědváme, koupeme se v moři a je nám fajn. Honza si to užívá se mnou. Večer trávíme s českou partou – konečně se realizuje plánované sdílení volného času. Ráno se procházíme, kafíčkujeme a...
Nyní už netrpělivý čtenář očekává zápletku, kterou přinese jistě dobrodružný odpolední čas na letišti a při cestování zpět. Rozjařeni z nečekaného verdiktu, že nás do letadla chtějí (dokonce společně), naposíláme rodině více zpráv a fotek, než z celého pobytu v Athénách. Neuvěřitelné se stalo skutečností a napoprvé jsme vycestovali s komplet bagáží i bombičkami CO2, tentokrát již v příručním zavazadle.
Děkuji všem, kteří mi drželi palce a slibuji, že příště budu dravější. Mám také detailně nastudováno, co do kufru patří - to aby bylo více času na průzkum tratí.