Holiny, montérky, tátův trekový zázrak Centurion s vůlí úplně ve všem a s údajně nejpohodlnějším sedlem světa, stará helma a pracáky místo bike rukaviček. Takto se mě rozhodl můj muž doprovázet na páteční projížďce trati „Šindelcup 2020“. Smíchy jsem se div neválela v bahně, když jsem pozorovala Dubovy kreace ala Fabio Wibmer z trháku Out Of Mind (https://www.youtube.com/watch?v=_2_nDekAyZY...). Zde je jeho závěrečná reflexe: „Výjezdy (víc jak polovina trati) – totál na h…o. Sjezdy naprostá bomba… jen občas sklouzla holínka z plastového pedálu. Jednou se zasekly montérky o sedlo při příkřejším sjezdu.“
Zatímco v sobotu se mi o zábavu na trati postaral manžel, v neděli už to nechal zcela na počasí, díky kterému jsem se v tom bahně opět málem válela hned několikrát. Někdy jsem byla ráda, že mi proudy vody a zředěného jílu zahalily skla čirých brýlí tak, že jsem na ten hnůj, kterým projížděl můj statečněj ManfREDbike, téměř neviděla. Celý to dal bez defektu. Já jsem na oplátku v předchozí disciplíně bez újmy a defektů obkroužila 3,5x rybník Tajch, jehož obsah však zapomněl pořadatel Jakub Merle lehce přihřát. (Jura si dal s Miladou v předchozím týdnu záležet víc, to se musí nechat .) Ještěže jsem NEZAPOMNĚLA kouzelnej vyhřívací swimmundůr. Ten Merlenátora zachránil od mínusu za jedničkou. 1500m ve vodě jsem nenaměřila díky čísi nožce, která zhruba po 600m přistála na mém zápěstí a vše stopla. Až halekání Jakuba O.: „Už jenom kousek…!“ mě probralo z kroužení a naladěné hladiny alfa aneb „Nemyslet a odplavat“.
Začala jsem se těšit na mou nejoblíbenější cyklistickou trať (32km), která se honosila, mimo známá lesní zákoutí, vyšperkováním o několik pěkných sjezdů a lávku přes potok. Při brutálu, kterej na trati, díky již zmiňovanému počasí, panoval, jsem si vzpomněla na únor a chvíle, kdy si všichni ťukali na čelo po tom, co jsme zde s koly balancovali na ledu a sněhu. A bylo to jasný! Jde se makat a topit pod kotlem… a bez výmluv, protože s touhle tratí a oblastí se kamarádím právě pro její syrovost, rozmanitost a extrémy, které ve spojitosti s počasím vytváří.
Nejvíce unešená jsem byla ale tentokrát z běžecké části (9km). Díky zahřívacímu pátečnímu kolečku jsem zjistila, že loňská trasa je vybavená novými úseky a osekaná o nudné šotoliny. Scenérie a les, krpály a brody, kozák, šnek – symbolicky v jednom stoupáku, lom, rybník, skály, tuna zeleně, a neodmyslitelné bahno. Trivandaly strhané mlíko jsem díky přesnému načtení cesty v předchozím dni vůbec nezaznamenala. Nohy opojené tím vším absolutně neprotestovaly a běžely podle představy.
Cílovou rovinku této náročné cesty jsem si pořádně užila. Fandění všech v zázemí a mé jméno drnčející z repráků, které ladil David Cihlář - to vše jen podtrhlo euforické pocity a já za to moc děkuju.
Moje snažení, snové umístění, celou mou radost a všechny krásný chvíle, který jsem zažila, bych chtěla věnovat taťkovi, který na závodě nemohl ze zdravotních důvodů zůstat. (Vše je ale ok … chuť k životu máme v rodině.)
Gratuluji všem tripankáčům bahňákům, kteří do toho šli. Děkuju Komákům v čele s šerifem a machrem závodu Jakubem Merle (k jedničce přidávám hvězdičku), Petrovi Novákovi za to, že umí udělat v neděli středu (on ví ). Nejvíc TÁTOVI, mamce, Pavlíně, tchýničce a Dubovi za to, že jsou do těch mejch blbin tak nadšený.
