20. 8. 2022
Akci, pro kterou jsem se definitivně rozhodla až po závodě v Prachaticích, jsme s Dubem cestovatelsky zahájili už o pár dní dříve – ony i přesuny se musí trénovat, že jo. V týdnu jsme si tedy zkušebně vystřihli cestu do Plzně, Pelhřimova a Ostravy. Ačkoliv únava odpovídala zdolání popsané trasy běžecky, ve skutečnosti jsme to dali s nutnými pauzami na jeden zátah autem. A že za to spontánní výletík stál, jsem se přesvědčila v sobotu na mistrovství Německa a závodu evropského poháru XTERRA.
Dny po prachatickém mistrovství Evropy nebyly nastaveny příliš odpočinkově. Pod to se navíc podepsala tajná mise na východ. Nezbývalo, než si namluvit, že zregenerovaná jsem jistě z nočních spánkových kómat, která mě od Prachatic provázela. V pátek, po příjezdu do Německa, jsem se nechala přiblížit k Hvozdu a projela část cyklotrati. Rosničky slibovaly stopku veder a sucha a dle předpovědi se zdálo, že cestičky budou v den závodu bonusově spravovat kvalitní dešťové provazy. Vymýšlet tu nějaké speciality nebylo nutné. Trasu jsem navíc znala z loňského roku. I přes to všechno jsem se projet na místě budoucího činu potřebovala. Dub, nechajíc mě napospas německé divočině, zatím ochotně zařizoval registraci na závod. Setkali jsme se u O-SEE, kde jsem se ještě proklusla a zafandila českým mašinám na Shortu.
Den D. - přípravy probíhaly po celé ráno velice živelně. Vzhledem k deštivému počasí bylo potřeba drobně pozměnit a doplnit trinádobíčko. Většinu času před závodem jsem byla nucena trávit v depu. Po té, co jsem si na milimetry připravila veškeré vybavení k rychlé převlékací akci, se dostavil rozhodčí a německy mi oznámil, že se mu zdá, že jsem příliš vysunutá a poučil mě, že vše nachystané musí být v zákrytu s kolem. Tricajkovou hradbu jsem tedy posunula a znovu přesně vyskládala. Druhý pokus byl již v dostatečné vzdálenosti od údajné cesty a navíc zrcadlil sousední hromádky. Reparát jsem ale, dle německého dozorce, nesložila, a tak jsem po jeho kontrole opět bourala a rovnala. Situaci jsem splachovala úsměvem a vnitřní cholerické vzplanutí zaháněla hlubokými nádechy. Když jsem po nekonečném čase dorazila k ostatním, veškerá činnost vedoucí ke klidnému a slušnému projevu mě velice rychle přešla. Triatlonoví přátelé se totiž jevili nachystaní a drobně nervózní. V klidu stáčím zápěstí a… třeštím oči na hodinky. S hrůzou vypočítávám zbylý čas a docházím k dramatickému zjištění, že na kapříka v jezeře si mám hrát už za 15min. Pracně vytvořený zen byl rázem v tahu.
Vnitřní eustres se blížil k červeným hodnotám, ale nakonec se ho podařilo uhájit. Ve 12:35 už jsem se, jako člen poslední závodní vlny, valila jezerem. 1500m ve dvou okruzích jsem statečně odkraulovala. Vnímala jsem, že ačkoliv se mi plave dobře, nedokážu se hecnout k intenzivnějšímu projevu. Vyčítala jsem si, že v duchu stíhám počítat rozmazané zelené čepičky indikující mé konkurentky a spřádat plány na jejich pomyslný skalp až na cyklistické části.
Z kola si pamatuju hlavně bahno, brýle k ničemu, hnědé kaňky v očích (potřeba rozmrkat) a slibovaný slejvák. Do zdolání 37km dlouhé terénní trasy s převýšením 1049m jsem dala velkou část naspořené energie. Postupně jsem projížděla známá místa a míjela závodníky. Bahnitá koryta připomínající cesty a kluzké kořeny však mnohdy drobně měnily původní plán: "Valit, co to jde." Občas to se mnou smýklo, 2x mě bahno vyneslo mimo cestu, 1x mi spadl bidon – nechtěla jsem riskovat a vrátila jsem se pro něj. Na trase se totiž podávaly nápoje výhradně v kelímkách a já si nebyla jistá frekvencí občerstvovacích zón. (V tomto ohledu bych chtěla vyzdvihnout prachatický závod, kde se se samozřejmostí rozdávaly bidony – navíc moc krásné). Poslední zastavení zavinily spadlé brýle, které jsem kdesi v divočině prostě nechat nechtěla. Spoustu chyb a neobvyklých stopek jsem se snažila odčinit a po opětovném nasednutí vždy makat, co nohy a tělo umožňily. Kolo jelo skvěle a zdálo se, že si rozumíme.
Při běhu jsem si děkovala za nápad obout pořádné trailovky (od Saucony). Bláta bylo dost a klouzaček místo seběhů také. V úsecích první části 5km okruhu jsme ve stráních s ostatními závodníky zapojovali rozmanité kreativní nápady v touze přiblížit se k topu. Výjimkou nebyly ani akce typu skok na kmen stromu s jeho následovným objetím, zarytí nehtů a článků prstů do rozbahněné stráně, či akce: „Vykroč vzhůru, zadrž dech a doufej.“ První okruh jsem absolvovala s dostatkem energie. Ve snaze obhájit či vylepšit svou pozici a neslevit ze zvoleného tempa mě však druhých 5km opravdu bolelo. Mačkala jsem se jako citrón a tvářila se, jako bych jeho šťávu vypila. Místo obvyklého úsměvu mohli diváci zaznamenat škleb, pomocí kterého jsem hecovala údy k vyšší kadenci. Do cíle jsem doběhla se zaťatýma rukama a za čárou si našla místo, kde jsem poprvé po závodě uložila tělo ke krátkému odpočinku.
Celkově jsem skončila jako 5. AGžena a 3. v kategorii 30-35 let. Největší radost jsem měla z cyklistického času, který se nepodařilo žádné závodnici z AG pokořit.
Nové kolo, kvůli kterému jsme se tolik nacestovali, jsem tak pokřtila brutální bahenní lázní a nezapomenutelnou jízdou.