„Put your hands up in the air!“ Tak se rozdmýchávaly emoce na startu sobotního prachatického závodu, který byl součástí Světového poháru XTERRA a zároveň Mistrovstvím ČR v terénním triatlonu.
Pravidelné údery rukou všech cca 250 triatletů mi nadělují slušné porce elektřiny, která probíjí do všech výběžků husí kůže opírající se do neoprenu. Přes poctivě nasliněné a na bulvách přisáté plavecké brýle už nevidím po hymně ČR, kdy jsem si do nich nabulela, natož teď. Klepe se mi brada. Otočím se na Honzu s Dádou a řvu definitivně. Tisknu ruku Barče, občas do sebe povzbudivě šťouchneme s Vendy. Je to tady! To, na co myslím už 2 roky, jsem konečně dotáhla na start. Stojíme tu… Francouzi, Němci, Rakušané, Švýcaři, Britové, Španělé, Italové, Slováci, převážně Češi… všichni se sjeli na téměř ojedinělý závod svého druhu v roce covidu.
Je to tady! Pouštějí nás po 4min, eliťáky, AG chlapy a AG ženy závěrem. Roztleskává se každý start. Výstřel…. a už si plavu. Teď je důležitý se z toho nepo… a začít čeřit hladinu lehce nad standard. Pomaličku se také chystat na sjíždění hracího pole na biku. Po 750m mé nečekané vyklidnění nerozhodí dokonce ani skoroplacák nebo cosi, co jsem do druhýho plaveckýho okruhu loupla z mola, místo dlouhou dobu dopředu připravované šipky .
Vbíhám do depa č. 1, kde jde vše podle plánu. Letím z něj, skočím na kolo a už lámu kliky (ne nebojte, vydržely ). Jede to. Nohy poslouchají téměř okamžitě, takže dřu už do prvních kopců bez outěžků. Cyklistický terén včetně všech 900 výškových metrů mám poctivě načtený z předchozího dne, jakožto jediného možného, ve kterém šla projížďka trati v mém případě uskutečnit. (Pro někoho možná nerozum, pro mě rozhodující a zásadní předzávodní akt absolvovaný z vlastní iniciativy i za cenu drobné únavy). Jedu, bojuju a postupně sjíždím některé kousky šachovničky. Sílu mám na většinu výjezdů. Jedinou krizi v průběhu jízdy zaznamenává moje slabší pravá ruka, kterou po sjezdech vyklepávám a uvolňuji. Po 34km si říkám, že to bylo náročný a sakra těžký, ale já to dala. Bez defektu, pádu a….
Je to tady! Prachatické náměstí mě vítá s otevřenou náručí a Dubovo otevřená ústa zase hulákáním, které jsem ještě na žádném závodě nezažila. Takže to vypadá dobře! Po vletu do druhého depa, s věcmi připravenými na běžeckou část, lovím očima svůj fialový ručník. Za časovou ztrátu, způsobenou tápáním u jiného stojanu, mám chuť si rovnou nafackovat. O trest místo facek se však nakonec postarají organizátoři běžecké trasy, která byla po náročné plavecké a cyklistické části jednou z nejtěžších, jakou jsem kdy běžela. Mé spěšné běžecké kroky vedou na kole projetou cestou (o prvních 2,5km do kopce bych však raději nevěděla). I přes veškeré nástrahy v podobě terénních krpálů, prudkých seběhů, singlů, atp., se mi daří ukusovat kilometry. Doběh na náměstí … a to samé ještě jednou. „Pojď, pojď, makej, vítej v Xteře, koukej to tady rozběhnout, celej rok na to trénujeme, ne?“ Přesně tak na mě s dávkou pořádnýho nadšení a diktu haleká mladý traťový dozorce na vrcholu jednoho z kritických krpálů. Přesně to je pro mě impuls, který jsem na poslední 3,5km potřebovala. Ještě pár kopečků a směřuju k centru. Na silnici si to už jen užiju, říkám si, ale pak, když se před posledním táhlým kopcem objeví další závodníci, včetně jedné ženy, mi to nedá. Vzpomenu si na běžecké intervaly, při kterých mě motivuje mamka jedoucí vedle mě na kole. Představuju si její povzbuzování a začínám lítat. Tempo kolem 4 na km držím až do cíle. Seběhnu tak ještě víc závodníků, než jsem si představovala. Nechápu sama sebe a nechápu už vůbec moderátora, který pod branou Xterra hlásí: „V cíli je Alexander Rupp, Martin Oswald z Německa a také Jana Dubcová, vítězka kategorie 30-34 let… a máme tady slzičky… To je XTERRA PRACHATICE!“ Nevěřící výraz, řev Dády a Duba a já …aaaaaaaaaaaaaa MÁM SLOT NA MS NA HAWAII V ROCE 2021!
Všem kamarádům, které jsem za ten víkend potkala, se kterými jsem projížděla trať a kteří mi tiskli ruku na startu, moc děkuju a gratuluju k neskutečným výkonům. K večerní „POHODINDĚ“ na chodníku u naší MDU chatky v kempu Netolice ještě přihodím Pašeráka a Mildu. Neskutečnej masakr předvedl můj support a největší fanoušci Dub a Dádula. Našim v čele s taťkou na nemocenské a na drátě, sporttaťkovi Petrovi Novákovi a všem, co mi drželi palce, strašně moc děkuju.
V neposlední řadě díky za důvěru a podporu firmě BJEŽ!
Začínám tedy oprašovat porcelánové prasátko, kterému budu muset pořídit kamaráda a k němu asi i další učitelskou šichtu :-D… a když nakonec i covid dovolí, snad POJEDEME!
BONUS: Při vyhlašování MČR jsem zjistila, že jsem obsadila v AG 30-39 let 2. místo za mistryní Janou Pichlíkovou .