BIKE
Vzdálenost – 127 km
Nastoupáno - 3740 m
Je tomu asi 5let, co jsem v Salzkammergutu při návratu z ferratového výstupu spatřila v ostře nakloněném kopci závodící blázny na bajku. Myšlenka, že bych jednou mohla něco takového zkusit, mě od té doby neopustila.
15. 7. 2023 jsem to uskutečnila. Ráno v 9:00 jsem se postavila v centru městečka Bad Goisern na start druhé nejdelší trati jednoho z nejtěžších bikových maratonů v Evropě. Vzhledem k výsledkům některých závodů jsem se dostala na listinu umožňující zahájení s elitní vlnou. Nervózně jsem postávala před páskou s 20min předstihem a rozmýšlela strategii přežití v horách a ve slibovaném extrémním vedru. Letošní ročník se totiž saltzkammergutští čerti rozhodli okořenit pořádnou teplotní náloží. Po nevěřícných pohledech a mnohých úsměvech kolemstojících jsem polemizovala i nad stavem chudáka Sparka. Uvažovala jsem, zda můj jídelní vůz, ve který jsem ho proměnila, není až přehnaně polepen občerstvením (ufonský zvyk triatlonistky). Po omrknutí všech otočených klokanů s napěchovanými kapsami dresů jsem však zhodnotila, že si zachovám styl a zvyk.
Start, roztáčím nohy a po 3 minutách už se sápu do kopce. Jsem za zády a po boku těch nejlepších a nejtroufalejších. Úvodní část se nese v duchu nervozity a nejistoty. Od čtvrtka tuším, co mě na prvních zhruba 35km čeká. Zbytek trasy zůstává v utajení. Před i při jízdě je to o neustálém přemítání a hlídání kdy co doplnit, kde trochu přidat a kde ubrat. Navíc po chvíli hodnotím, že do kopce mi začíná být kvalitní vedro. Tíží mě kapsy, cítím bolest nad sedlem. Furt mě něco rozptyluje a hlavou se mi honí nežádoucí myšlenky. Není možné se uklidnit a koncentrovat. Snažím se makat a přibližovat se holkám, které mám před sebou. Jsou asi čtyři, možná tři. Nevím, co se bude dít a jak ovlivnit vnitřní i vnější dění. V Obertraun mám na občerstvovačku objednaného Duba, který mi má doplnit gely, jont a vše potřebné. Support funguje na výbornou – jako vždy je vše přesné a dle domluvy. Honza mi navíc v rychlosti sděluje průběžné pořadí - 3. žena a na 2. místo je jen kousíček. Jedu dál. Stoupák (největší extrém závodu) na pověstný Saltzberg mě překvapuje. Jede mi to. Druhou ženu tu mám na dohled a dost mě to motivuje. Nesesedá z kola, jako většina, a já se snažím a kopíruji její projev. Točíme nohama jako blázni v ani nevím kolika procentním kopci. Pořád se stoupá. Po zdolání každého krpálu následuje rychlý sešup a už se zase valí půl hodiny do kopce. Sešup a znovu.
Když mě přestane při ustavičné dřině bavit sledovat krajinu, soustředím se na výkon, polejvám se vodou, piju, jím, koukám po závoďácích, občas někoho pozdravím. Lidi stojí ve stínu – jsou tu i z jiných tras. Mnozí se vaří a čekají, až se trochu vzpamatují. Občerstvovačky jsou často v totálním obležení. Všichni doplňují, co to jde. Studená voda je nejžádanější materiál. Domorodci a horalé podél trati fandí, ale také chladí hadicí a nabízejí populární mok k osvěžení.
V Gossau, po bleskovém doplnění od Duba, si uvědomím, že vezu v obou bidonech jonťák. Nezbývá nic jiného, než na sebe v posledním zásadním a dlouhém stoupáku lejt právě tento lepivý mok. Na občerstvovačce na vrcholu popoháním s prosbou pomalou obsluhu k akci. Všichni na mě koukají a nechápou mé tempo. Beru bidon doplněný jen do půlky a valím pryč. Svoji druhou pozici, kterou už si jistě přes hodinku držím, si nehodlám kvůli přetlaku u nápojů nechat vzít. Spoléhám ještě na druhou malou láhev s trochou jontu. Vše pořád rozmýšlím vzhledem k neúprosně rostoucí teplotě (na slunných místech ji odhaduji na 40°C). Také rozkládám energii na zbývající stoupání a počet kilometrů nutných k projetí.
To jde ale od 101. km těžko. Cyklokomputer, který měl na startu 100%, zahájí rozlučkovou párty a zahalí se do černého hávu. Aby se to nepletlo, hodinky s navigací se vypínají průběžně už od poloviny závodu a já se opět přesvědčuji, že interakce mé osoby vs. elektronických přístrojů, prostě nefunguje. Převařeno je všude kolem mě. Moje hlava i tělo jsou naštěstí v klidu. Jedu dál a snažím se improvizovat. Podle grafu, připevněném ke startovnímu číslu, a z náladových hodinek odhaduju, kde asi jsem. Doptávám se také závoďáků z různých distancí, které potkávám na trati. Informací mám rázem více, než od stroječku, a ještě mezi funěním pokecám.
Pocitově pořád zrychluju. S tím, jak se mi daří zdolávat dálkové i výškové úseky, doplňovat, ochlazovat a vnímat fungující tělo, se mi jede lépe. Nervozitu postupně úplně odreagovávám a cyklistický projev se zdá být uvolněný a přítomný. Blížím se k cíli. Cedule s údajem o zbývajícím počtu kilometrů, které míjím, mi dodávají elán. Na silnici z Hallstattu dokonce popotáhnu 2 gravely a 2 bikery. Nikoho na špic nepouštím, protože nabývám dojmu, že by mě to zpomalilo. Skupině nakonec ujíždím.
Známá silnice k cíli, značka Bad Goisern, hlavní třída a náměstí. V totální euforii projíždím finišem, slyším Dubův řev a dojatá padám do jeho objetí. Zvládla jsem to, dokázala jsem to! Neuvěřitelné se stalo skutečností a já navíc zjišťuji, že jsem opravdu 2. a čas na první ženu se mi dařilo v průběhu jízdy významně stahovat. Na celkové listině jsem navíc na 60. místě z celkového počtu asi 750 startujících bikerů a bikerek trasy B.
Užívám si dál atmosféru celého obřího závodu až do večerního vyhlášení spolu s Dubem, Bětkou a Michalem. Je mi fajn.
Děkuji, mimo všechny fandící a reagující (moc si toho vážím), především Dubovi, Tomovi a Janě - jsou nedílnou součástí toho všeho!