Do Žamberku, do Prahy, do Žamberku, do Prahy… to je tak, když se sejde více akcí v jeden termín. Bez nadpřirozených schopností, teleportu či tělesného množení pro daný okamžik, však nemůžete dělat nic jiného, než se pro jednu lokalitu prostě rozhodnout. Nebo… to zvládne někdo za vás.
Honza nakonec zvolil místo naší přítomnosti s ohledem na dojezdovou vzdálenost, časovou náročnost a tréninkovou prospěšnost (vzhledem k plánům příštího víkendu). Účast na duatlonovém mistráku v Žamberku jsme tedy nakonec odpískali. V posledním možném dni online příhlašování platím startovné s požadavkem na posun do 2. vlny. Je to jasné – Pražská 50 bude hlavní sobotní náplní.
Po úvodních přípravách a rituálním zahřátí stojím na startu závodu obklopena asi tisícovkou závoduchtivých vyznavačů terénní cyklistiky. Od rána svádím boj s pocitem chladu a lehké únavy. Přemítám, jak se budu po odpalu co nejrychleji prodírat skrze dav, který mě dělí od konkurentek v předních pozicích. V.I.P. blok je totiž určen pro nejlepší závodníky předchozích ročníků. Podniku se účastním poprvé, a přísluší mi tedy vzdálenější startovní poloha. Další smůlou je, že ačkoliv přicházím do svého koridoru s velkým časovým předstihem, ocitám se až v jeho zadní části. V úvodním proslovu mě však utěší moderátor, který k ostatním informacím slibuje zahajovací kilometry do kopce. Mně tak svitne naděje k rychlejšímu postartovnímu prodírání.
Start! Honza řve, ať makám. Okamžitě plním rozkazy kapitána naší výravy, roztáčím nohy a jedu. Snažím se dřít, abych se dostala k holkám z první vlny. Ani nevím, kudy projíždíme a kam míříme. Prahu v těchto částech vůbec neznám a trať jsem nestudovala ani podle mapy. Jediné, co tuším, je délka trasy, převýšení a to, že chci dojet do cíle pod 2 hodiny. 😊 V kopcovité úvodní části se nehodlám ani trochu šetřit. Mám radost z pocitové dravosti a častého předjíždění závodníků. Hlavní je neslevit ze svých nároků a nenechat se ovlivnit kolísajícím tempem některých cyklistů. Dotáhnuté závodníky tedy po chvíli opouštím a jedu si svoje. Hecuju se k anaerobní zóně. Občas se povozím se skupinami cyklistů, občas někoho táhnu já. Sjíždím početnou řádku holek, ale stále nevím, kolik jich mám před sebou. S ohledem na zbylé kilometry vypočítávám maximum energie, kterou následně vkládám do nohou. Jedeme po silničkách, šotolinách, singlech, kamenitých sjezdech a polňačkách. Terén je pestrý a uživatelsky střídmý. Pro mě, otupělou z náročných tras terénních triatlonů, spíše jednodušší. Říkám si, že o to rychlejší musím být. Počasí přeje a mně se nakonec daří udržovat tempo s poměrně rychlými muži. Poctivě střídám tahouny na špici, abych měla pocit férové jízdy a sama před sebou čisté svědomí. Klukům pomáhám především při výjezdech, kde se cítím být silná. Na terénních sjezdech jsem občas až hysterická a rychlejší, než bývám. Po zachycení roviny okamžitě vystřeluju ze sedla a spurtuju, protože mám strach z možného úniku skupiny. Okolí se mění stejně, jako sociální prostředí kolem mě. Závodníků na trati je dost, takže je stále někdo na dosah a já nemusím mít obavu z mého pověstného bloudění a kufrování. Zhruba na 15.km však končí předjíždění žen. Mrzí mě, že mi holky z předních pozic pravděpodobně frnkly. Nic nevzdávám a pořád dřu. Trasa je v druhé části více terénní, a to mi vyhovuje. Při průjezdu Divokou Šárkou jsem díky MČR v terénním triatlonu jako doma. Sebevědomě prolítávám sjezd a cestu kolem říčky. V posledním neúprosném stoupáku na Dejvice (cca 3km před koncem) si závodníky užívá početná řádka fanoušků. Do nepolevujícího protáčení klik a funění všem děkuju a usmívám se na každého, kdo podél trati haleká. Nezapomenutelný fousáč pak hlásí komusi po boku:
„Hezky, první žena.“
„Cože?????? Jako fakt?“ třeštím oči a řvu z plna hrdla!
Hlavou mi probleskne, že se nesmím radovat předčasně, protože děda mohl nějakou slečnu na kole lehce přehlédnout. Informace však zaleje celé tělo takovou dávkou energie, že zbytek kopce vylítávám a řítím se střemhlav k budově ČVUT vysmátá jako lečo. Vejskám a povykuju na všechny chlapy, kteří do cíle dojíždí se mnou. Mají mě tutově za blázna. Průjezd Author obloukem, poslední zatáčka a už to hlásí. K euforii stražím uši. Aaaaaaaa! První žena v cíli. Fakt! Neskutečný. Dub řve jako mamut v pravěké džungli a já zastavuji a kroutím hlavou. Ihned si mě bere stranou moderátor akce, který mi připomene mé umístění včetně celkové 48. pozice ala muž. V záplavě endorfinů a nevěřícného pocitu následně odpovídám na dotazy vztahující se k závodu. Hlavní organizátorka také přichází s informací, že jsem, bohužel, nepokořila traťový ženský rekord o 45s. Pogratuluji druhé ženě, která přijíždí s 3min ztrátou a nahlásím cosi reportérovi z ČT. Rychlý spád událostí mě přivádí k následné mlčenlivosti a očím zalitých dojetím. Manžel Dub mi se smíchem a energickým poplácáním neváhá připomenout, že jsem magor.
V menze se, mimo závodnických boloňských špaget, podává lahodná vzpomínka na studijní léta, a završuje tak mixáž nezapomenutelných chvil (menza byla mým nejoblíbenějším místem na VŠ 😅😇). Závěrem si uděluji největší štípanec, který mě při vyhlašování vítězů závodu uvědomí, že tenhle vesmírnej sportovní sen se fakt stal.
Odkaz na reportáž ČT: