26. 8. 2023
1,9 plavání - 93 silniční cyklistika - 21,1 běh
"Hlavně se z toho nepodělat." Tak znělo motto, které jsem si v průběhu závodu našeptávala. Až v běžecké části jsem však pochopila, jak vhodně jsem pro dnešek volila a jak heslo funguje nejen obrazně :-D. Nebudu však předbíhat a report ze závodu, na který jsem se v hlavě dlouze chystala, začnu pěkně od jeho celkem slibného začátku.
Na delších časovkářských a silničních výjezdech jsem si drobně přeseděla hýžďový sval, takže pnutí, které jsem cítila od minulého týdne v pravé části inkriminovaného místa pokračující do stehna jsem protahovala, promasírovávala a věnovala mu pozornost. Nakonec se mi podařilo svalík ukecat a zdroj neplechy významně odstranit. Úplný pocit vítězství pro moji zadnici jsem shledala po zaznění verdiktu týkající se neoprenů, které byly pro plaveckou část POVELNY. Potřebné teplo pro svalové skupiny tak mělo potenciál pro udržení na maximum .
Na plavecké části jsem i tak dávala tělu prostor k rozdýchání a pohybovému zahřátí. Začala jsem to valit především ve druhém téměř kilometrovém okruhu. Nohy jsem šetřila a snažila jsem se zabírat rukama, co se dalo. Na břeh jsem se, dle moderátora, škrábala jako 5. žena. Kdosi kopem do hodinek způsobil plavecký rekord na 1900m, takže jsem se spokojila s výrokem do mikrofonu a hlášením Duba, který se zdál být s mou plaveckou snahou spokojený.
Kolo je moje! Pořvávala jsem na sebe do nitra sebe sama. Nebála jsem se zachovat disk v zadní části a vpředu vysoký ráfek, Vše, stejně jako před Czechmanem, půjčené 10 dní předem (včetně časovky) - děkuji. Prvních 10km štípalo a totálně negovalo mé čtvrteční zhodnocení o žďárském členitém terénu, který mi měl být údajně tvořený na tělo. Nakonec jsem nohy roztočila, zadaptovala s prostřední disciplínou a konečně si jela svoje bomby, kde se dalo. Užívala jsem si teplého počasí bez slibovaných bouřek a sjížděla závodníky a závodnice. Asi po dvou hodinách jsem se prokousala na 2. místo mezi ženami a už vyhlížela jen první Markétu Cibulkovou. Tušila jsem, že by to, co jsem si tolik přála, mohlo vyjít. Jediné, co by mohlo být významnou osobní překážkou, byla moje p...l. Ta si ale rozhodla uzmout potřebnou dávku endorfinů a 100% spolupracovala. Energie spousty. Už jsem si začínala dělat představy, jak dojedu, jak poběžím a jak to prostě fakt vyjde... když v tom... zarachtání při přehození a šup. Řetěz mimo ozubená kola. Cvak - řetěz nelze vyprostit - zapříčen horizontálně. Bulím a rvu ho silou ven a strašně sprostě mu nadávám. Cvak - nejde to - bulím dál. Cvak - první pomocník na trati silou vyprostí řetěz, cvak - 2 články úplně ohlé, cvak - další závodník na pomoc, máme nejtovačku, cvak - odstraňujeme ohlý článek, cvak - asi 5 minut v řiti, ale já nasedám a jedu. Jeden zbylý ohnutý článek způsobuje neustálé přehazování. Do kopce v tahu se občas umoudří, ale z kopce rychlost podpořit příliš nemohu. Napadne mě zkusit najít převodový poměr, kde by řetěz nejvíce spolupracoval. Nějak se to podaří a já zbylých 25km dojedu. Kde to jde to valím, kde řetěz zazlobí, jsem opratrnější. V hlavě proběhne bojovné: "Chci dokončit!" Když však začnu zase sjíždět závodnice asi z 5. místa, kam mě defekt katapultoval, předělám pokřik na: "Udělám maximum pro co nejlepší výsledek!"
Dojedu do zázemí, přerodím se na běžce a vybíhám v tempu 3:50 namotivovaná jako blázen. Letím až k prvnímu kopečku u campu, který tempo zpomaluje. Dřu ho. Na intenzitě a motivaci neslevuju. Vím, že v běhu mám šanci. Můžu čarovat, když mi to zadek dovolí. Vypadá to nadějně a já se snažím. Stahuju holky a raduju se z toho, jak mi sedí půvabná členitá trať vedená po břehu přehrady, pastvinami a lesíkem. Pochvaluji si i tento budoucí půlmaraton. Vbíhám do druhého okruhu a zhruba v jeho polovině ucítím tlak v podbřišku a bublání. Nic takového jsem dosud nezažila. Břicho do konce prvního okruhu úplně tuhne a začíná bolet. Snažím se dýchat, myslet na všechno možné, reagovat na fanoušky a rozptylovat se pohledy do lesa a okolní úžasné krajiny. Uklidňuju se tím, že udržím 3. místo a budu spokojená. Při průběhu zázemím na mě však všichni halekají, že Markétu mám kousek. Roztočím nohy a za přehradou ji předbíhám. Teď však musím pozici udržet. Plánuji si vytvořit náskok, stáhnout vršek dresu a v případě největší krize rychle skočit do lesa. 3km před cílem už to přemluvím a bez nucené pauzy dobíhám. S vypětím všech sil házím úsměvy do krabic směrem k fotografům a kameramanům, které budou ve finále super škleby a odcházím na WC. Vracím se podat rozhovor, ale než na mě po Helče dojde řada, vyžádá si mé tělo opětovnou návštěvu v závodě tolik touženého splachovacího vynálezu.
Vysmívám se sama sobě při vzpomínce na minulý týden, kdy jsem sebevědomě vyprávěla o tom, jak je pro mě závod takovou malou návštěvou cukrárny a jak se na něj teším i po této stránce. Mám ráda gely, sladké tyčky a ovoce. Vše v pravidelných a vhodných dávkách doplňuju a tělo s tím skvěle funguje. Jak nemívám krize a nikdy jsem nezažila křeče a střevní problémy... A je to!
Ne vždy vše vychází dle našich představ a plánů. I když to máme v hlavě nalajnovaný, vyrovnaný, i když tušíme, že splnění dalšího snu je reálné a dosažitelné, nemusí dojít k jeho naplnění. Ale víte jak... v mém případě je to sport - zábava a vím teď jistě, že důležitý je se z toho nep...t. :-D.
Věřím, že si tam na mě ten titul v 1/2 IM určitě někde počká.
Letos ho vydřeli Honza Šneberger a Helena Kotopulu. Jsou to moji trikamarádi a oběma zasloužené vítězství strašně moc přeju a gratuluji jim! Děkuji organizátorům Pilmana. Doufám, že budou mít možnost připravovat tento skvělý podnik i nadále. Vzhledem ke čtvrteční a páteční návštěvě tratí (kdy jsem je mohla bezemočně ohodnotit) vím, že se jedná o jeden nejhezčích silničních závodů tuzemska, který jsem absolvovala. Děkuji závodníkům za pomoc s řetězem! Děkuji všem za reakce. Těší mě vaše mentální podpora na mém triatlonovém a cyklistickém dobrodružství.
Foto: Martin Vinař