22. 10. 2022
43km - horské kolo
"Jedeš zítra na Stráně? Má bejt hnusně." hlásí se Kamil ve zprávě.
Sebevědomě odvětím, že špatného počasí pro mě není. To by tak hrálo, aby mě rozhodilo pár kapek a trocha bahna. Na to už jsme s novým celopérem vycvičeni (kolo ještě nejelo závod v "normálním" počasí). Vzkazuju Kamilovi, že se uvidíme.
Druhý den ráno na Šumavě usrkávám ovocný čaj v zázemí hotelu Ořovský a schoulená do péřovky názorově měknu. Sleduju plískanici za oknem a vzpomínám na včerejší nasvalené myšlenky a řeči. Všichni, co se zde s předstihem sešli, porovnávají predikce v aplikacích s počasím a řeší, co si do této sibérie navlečou. Někdo se hodlá nasoukat do všeho možného s přesvědčením, že sundat se svršky dají vždycky. Jiní se nechtějí vařit a tvrdí, že kopce nás zahřejí. Jelikož si moje termoregulace a otužilecká povaha pro sobotní ráno pravděpodobně naordinovala dovolenou, nejsem si původním záměrem krátké/krátké a na ruce návleky vůbec jistá. Na předzávodní rozjezd se navlékám jako pumpička a vrstvy postupně odhazuji. Rosnička Zárybnická se nad námi slituje a k zahájení závodu přivolává mírumilovnější počasí (zahajuje výstřelem ze startovní pistole a asi tím oblaka lehce počechrá). V 11 tedy přestává pršet a obloha se protrhává. V údolí a na svazích se povalují zbytky mlhy a sluce se hlásí o slovo. Na startu nakonec stojím oblečená tak, jak jsem si původně předsevzala.
Z prvních řad se musí makat. Do kopce si div nevytočím nohy z pantů. Jedu, co mi síly stačí. V bahnitých či podmáčených sjezdech potom hledám vhodný poměr mezi rychlostí a opatrností. Po bezpečném sjezdu se však většinou kárám, za zbytečné brždění. Tempo udržuji s několika muži. Ve sjezdech mi ujedou ve výjezdech mám většinou navrch. Různě se proplétáme a vlastně ani jednou pořádně nespolupracujeme.
V polovině 40km trasy narazím na občerstvovačku. Halekám a s úsměvem zdravím obsluhu. Poctivě dovyprázdním bidon a prosím o náhradní. Ochotný organizátor prázdnou láhev odebírá a ... jde dotáčet vodu. Kolega mi nabízí čaj v kelímku. Jelikož jsem čekala náhradní bidony, trochu mě situace vyvede z míry. Rychle vyhodnotím možnou časovou ztrátu při čekání na nápoje a na základě toho se zbylých 20km rozhodnu jet bez tekuntin. Moji cyklističtí džentlmeni se mi mezitím ztrácí z dohledu a já s díkem beru roha. Po ujetých cca 30m od občerstvovačky slyším sprintujícího pořadatele s mým doplněným bidonem. Přeberu ho jako štafetový kolík a stíhám ty, co jsem si nechala ujet. Jelikož se mi nepodařilo běžeckého hrdinu vyhledat v cíli, děkuji mu dodatečně v tomto psaníčku. Třeba si to přečte :-).
Zbylý úsek jsem tedy hydratovaná a taky parádně motivovaná. Hlavním úkolem je udržet ženské vedení a docvaknout mojí mužskou partičku. Povede se to ještě před výjezdem na Pancíř.
Do krpálu směrem k rozhledně a restauraci vyjedu jako nic. Jsem až překvapená, protože 2 roky zpět jsem na tomto místě tlačila.
Největší radost je sjezd pod lanovkou, na který se už od začátku těším. Zbývá už jen závěrečných asi 5km do cíle, kde čeká Dub a hadice s vodou. Jelikož vypadám hůř než můj dvoukolý parťák, stoupám si pod proud tekoucí vody jako první.
Zbytek víkendu trávíme na Šumavě za doprovodu ikonického podzimního počasí a skvělé partičky lidí. Ranní výklus a vyjetí na Javor a Pancíř je nedělní odměnou.