21. a 23. 9. 2023
Nominace na čtvrteční Short Track byla neskutečným překvapením. Nadšeně jsem domlouvala dovolenou o den dříve a v úterý večer balila snad celý byt na stěhovačku do italského Molvena. Omluvenka - dva závody a přechod Brenty trochu materiálna vyprošují. Honza překecával ochotu uskromnit alespoň moji pojízdnou jídelnu. Ani to se však přes jeho velkou argumentační snahu příliš nepodařilo. Všechny tři plánované akce slibovaly poctivý výdej a já tedy musela hájit nutný nutriční příjem.
Středa ve 4:00 ráno odstartovala naše dobrodružství. S plně naloženým osobákem, který nakonec zvládnul pojmout i rozložené kolo, jsme to valili k hranicím. Těšila jsem se na všechno. Vrchol sezóny je tu a mě hřál pocit maximálního možného úsilí vloženého do stávajícího období.
Zádrhel v podobě jména natisknutého na startovce jako prvního pod čarou všech potvrzených jsem si nepřipouštěla. Hrozila možnost, že na startovní čáře nakonec nebudu. Říkala jsem si, že případně půjdu zafandit a projedu si pořádně trať hlavního závodu. Skutečnost se však při středeční prezenci změnila a Janice se opravdu dostala mezi 30 vybraných elitních žen. Neuvěřitelné se stalo skutečností a já nadšeně přebírala číslo 29. Další komplikace však nastaly záhy. To, když jsem zjistila, že číslo mám sice správné, ale celý balíček modrý, tedy pánský. Se závodníkem Spinazzém se tedy domlouvalo předání a výměna modrého Ĺa
abalení za růžové.
Trať shortu jsem měla projetou, proběhnutou, a nakonec jsem stihla na pohodu projet i dlouhou sobotní. Známá cesta mi připomněla vše, co se na ní kdy stalo a tělo, nejlépe nastavené za poslední 2 roky, které uplynuly od první jízdy zde v rámci ME ITU, se radovalo z vyjížďky. Bezvadně se dýchalo a nohy se anatěšeně točily.
SHORT TRACK
Čtvrteční start na Shortu jsem brala jako čest. Snažila jsem se, ale cítila jsem, že nemám svůj den. Plavecky jsem dle očekávání nezazářila a depa byla i přes extrémní snahu pomalá. Jen drobné časové újmy v takto rychlém závodě znamenají zásadní propady. Ty už jsem na kole ani na běhu příliš nesmázla. Skončila jsem, dle očekávání, na žebříčku v zadních pozicích jako 24. Cílem však bylo nenechat se tzv. „vylapovat“, jako v Prachaticích. To se povedlo a já si mohla plnými doušky užít běh a protnutí cílové plochy. Zážitek bezvadně podpořil moji chtivost a závodní náladu na sobotu. Deštivý páteční den jsem věnovala rannímu proklusu běžecké části, protahování, odpočinku a dokonalé přípravě věcí na den D.
HLAVNÍ ZÁVOD MS (1,5-32-11)
Ještě nikdy jsem se necítila před závodem tak dobře. Věděla jsem, že jsem pro tento den udělala maximum. Měla jsem pozitivní husí kůži a byla jsem ve svém nejhezčím sezónním eustresu. Jediné, co mě trochu vyvádělo z těchto rovin, bylo klasické dilema, jaké boty zvolit – trailovky vs. silničky. Trať se po pátečním dešti a nedělní suché noci proměnila v rozporuplnou zónu, která mi k rozhodování absolutně nepomohla. Nakonec jsem zvolila variantu silničky, avšak do bedny v depu jsem pro jistotu a možnou změnu v rozhodnutí vložila i trailovky.
Od rána jsme nahrávali videa na Bjež účet - tzv. stories. Ačkoliv jsem si původně myslela, že mě bude videozáznam závodního dne negativně rozptylovat, opak byl nakonec pravdou. S Dubem, večer předem vycvičeným influencerem, jsme se novými rolemi celkem bavili.
Ani se nenaděju a už jdu z depa, už stojím na pláži a … START. Snažím se nedojímat a makat. Ačkoliv mi nejde zrychlit, udržuju pozici s Kačkou Ježkovou a plave se mi vskutku dobře. Necítím chlad ani přehnané vedro. Čirá hladina mě udržuje v naději a našeptává, že po propuštění z jejích spár to bude moje. V depu to tak nějak zvládám a vyrážím za Kačkou. Nohy i dech okamžitě naskakují. Takový přechod kdyby byl býval i na Shortu, vůbec bych se nezlobila, myslím si.
Roztáčím nohy, frčím a těším se na kopec do Andala. Před sebou zátoku a dva mostky. Najíždím na první a moje kolo letí. Už ne však ve vertikální, ale v horizontální poloze. Spárkovi nepomohlo k udržení se na kolech ani pletivo natažené jako práh na začátku lávky. Škrábu se na nohy. Po náletu na zábradlí mostku hodnotím naražená žebra. Starám se jen o kolo, naskakuju a kývu na organizátora, že jsem jako úplně v cajku. Ptá se opakovaně. Jasně, že jedu dál. Jsem v pohodě. Brečím bolestí, ale musím pokračovat. Nasedám na kolo. Sakra, mám trochu hnutá rudla. Dobrý. Za zátokou je srovnám. Teď jedu. Tma… zelená lampa na stezce…. dutý náraz a v uchu jako ve vodě… tma… světlo…sedím na zemi a řeším:
„Kdo jsem, kde jsem. Aha… asi jedu nějaký závod. V jaké jeho části asi jsem? Netrénuju někde? Ne, závodím. Musím pokračovat… ale kam, sakra???"
Při pohledu na hladinu molvenského jezera hned pod stezkou se ve druhé vteřině zabývám myšlenkou, zda nemám někam plavat. Tma… kouknu znovu a nad moje plačící tělo, ze kterého cosi z vrchu kape (krev z ucha), se snáší andělé v podobě záchranářů. Je jich strašně moc. Ptám se anglicky, co se stalo. Koukám na svoje kolo, které stojí opřené o zídku. Pak mi kdosi říká, že se o kolo postará, ať jsem v klidu, a já tedy poslušně ležím. Dováží mě do zázemí (podle vyprávění Mariky od Lukáše Kočaře jsem se asi plavila člunem). Jeden anděl mě drží za ruku a pohledem a italským broukáním mě konejší. Po rychlém ošetření ve stanu a snaze dovolat se Dubovi následuje téměř hodinový trasport do nemocnice v Cles. Každá zatáčka mě bolí, ale vše rozptyluje skvělý mladík – záchranář, který se se mnou rozhodne procvičovat svou angličtinu. Jsem již plně při smyslech. Vyprávíme si a můj ubulený obličej díky němu zapomene na bolest na duši i na tu fyzickou. Ukazuje mi fotky z Brenty a vypráví zážitky ze života lyžařského instruktora. Ptám se na jeho studia na ekonomce i na rodinu. Jelikož se celkem bavíme a smějeme, ze zvědavosti se k nám přidává i řidič, kterému můj veselý anděl vše překládá do italštiny. Podobné zážitky mám pak i s ochotným personálem nemocnice. Vše korunují dva doktoři, kteří, po převozu na sál zašermují před mým zrakem žiletkami a holicím strojkem. Valím oči a než se stihnu na cokoliv zeptat, oznámí mi, že moje ucho cosi potřebuje. Tuším, že se rozhodují, jak upravit můj rozcuch. V tu chvíli zadoufám, že mají pánové dobrý den a svou přítomností jsem je nevyrušila od oběda – tedy, že oholeno bude jen nezbytně nutné. Nakonec hairservis ozdobí jako bonus pravé ucho a spánkovou oblast výšivkou o 11 stezích. Z úvodního machrování, že nepotřebuju žádnou anestezii a že dva stehy vyrdžím, nakonec ustoupím a po půl hodině, kdy šití nekončí a utlumovák přestává působit, se kroutím a představuju si pravděpodobnou kytičku, kterou mi tam ti dva stopro vyšili.
Nadšeně zírám na hodinky, které se mi připojují k telefonu. Vím, že ho má Honza u sebe a já jeho tím pádem na dosah v čekárně – moderní technologie a elektronika mě obecně neberou příliš v potaz, ale tentokrát je mi tento svět nakloněn a já v duchu tleskám a prosím doktora, aby šel manžela ujistit, že jsem tu. Vyváží mě ven a po RTG a vyšetření mě předávají Dubovi. V mokré triatlonce, bolavá, hladová, ale šťastná usedám do auta a po dalším hodinovém výletu zpět do Molvena jdeme pro věci do depa. Cestou potkávám závodníky oslavující svůj den D. Všichni září. Nejdřív mi za sklem brýlí ukápne pár slz, nakonec ale symbolicky (v zóně cíle) potkávám po odevzdání čipu své anděly – záchranáře. Poznávám pána, co mě držel za ruku a konejšil, toho, kterého jsem zaznamenala jako prvního po tom všem. Objímám ho a přemlouvám ke společné fotografii. Je jasné, že právě pomyslně stojím na své nejvýznamnější cílové rovince a mám z ní tu nejcennější fotku. Je z místa, kde si naplno uvědomuju, že žiju.
Na celý incident a pád se od té doby snažím vzpomenout a zracionalizovat si ho. Zjistit, co se stalo, jak je možné, že jsem na téměř rovinatém úseku bez jakýchkoliv překážek a nástrah narazila do lampy čnící mimo cestu. Zprvu proklínám nápad vyrazit s hnutými řídítky. Po tom, co s Dubem procházíme trasu a rekapitulujeme pád, však zjišťuji, že si cestu od mostku prakticky nepamatuju. Nedokážu ani určit, o jakou lampu konkrétně šlo. Jediné, co v záznamu nechybí, je pohled na zelený sloup jedné z nich. Je tedy možné, že do hlavy jsem se mohla bouchnout už na mostku a na kole následně ztratit vědomí nebo motorické schopnosti.
3. nedokončený závod mého sportovního života a neuzavřený vrchol sezóny zamrzí, stejně jako neuskutečněný přechod Brenty, na který jsem se tolik těšila. Ten se nakonec odložil nejen kvůli mně, ale i kvůli ukončení sezóny a zavření chat, které jsme při objednávání noclehů zjistili. Moje zmordované tělo nejdříve naznačovalo, že se po první noci nehodlá ani zvednout. Nakonec jsem to však vzala ve svém stylu – rozhýbat. S Dubem, největším andělem tohoto podniku, jsme absolvovali několik okouzlujících a ozdravných výletů. Vyplatilo se. Cítím, že brzy budu zpět. Děkuji všem, kteří se podíleli na mém případu. Děkuji organizátorům XTERRY za možnost startovnat v elitních řadách. Slibuji, že máknu na plavču a příští rok dám pozor na mostcích.
