23. 4. 2022
Když mi Dub večer obvazuje ruku, s úsměvem vzpomínám na placáka, do kterého jsem se na 40.km katapultovala. Za servaný grip, pokřivená řídítka a drobně odřenou přehazovačku se však svému kolu omlouvat nemusím. Byla to narafičená janicopast či zdrada kluzkých panelů, které smýkly při průjezdu brodem oběma gumami.
Nepříjemná náhodička a nabraná rychlost zapříčinily rozlet dvou kusů z původní jednoty – já a kolo. Ve vteřině jsem se zvedala a mrkala na cyklistu v podobně sedřeném a plackoidním zoufalství. Za zády mi mezi tím klouže kdosi další a následně projíždí závodnice, kterou jsem chvíli před nešťastným pádem na několikátý pokus předjela a vybudovala si na ni slušný náskok.
Okamžitě se sápu po nebohém ManfREDovi, následně kroužím na tretře povoleným BOAsystémem, nedbám na dotaz organizátora, zda mi má srovnat řídítka a s rukou zarudlou krví se rozjíždím s mottem „ROZHODNĚ TO NEVZDAT“.
Až v sedle okukuju loket a pohledem lokalizuju další pohmožděná místa – koleno, stehno a bolavý zápěstí. Je to v cajku – trochu naražené a sedřené. Když mi krev začne protékat rukavicí na prsty a grip a vše lepí jako zalité herkulesem, převedu to s úsměvem do praktické roviny – libuju si, jak bude ruka na řídítkách při sjezdu pěkně držet. Zbytek vyřeším v cíli. Teď jedu. Makám a slečnu z nižší kategorie asi na 48.km znovu předjedu (to bylo o fous). Nakonec jsem od ní, jednoho muže a vyloupnuvší se Janči Žídekové u cílových metrů ještě maličko poškádlena. To už se ale všichni radujeme z dojezdu a já se jdu věnovat očistě ran, které následně svěřím do péče ochotných zdravotníků.
Můj muž, jako správný support a fanoušek, se svého žezla nevzdává ani nyní a tipuje, co vydržím:
„Bude to na šitíčko, ne? Alespoň dva stehy, co? (Naštěstí je nepřekecal :-D.) Dejte jí tam něco pálivýho, ať ví, že příště nemá padat.“
K podobným výrokům připojuje návody na to, jak se mám natočit, aby mohl pořídit kvalitní fotodokumentaci.
Dub si samozřejmě nenechá ujít ani domácí reflexi a obohatí ji o zvuky rozprašujícího se peroxidu. Já se až nyní vážně zamýšlím nad odjetou 51km dlouhou trasou s převýšením 1400m. Ačkoliv to bylo zábavné a díky Páje, Janině a holkám ze Sušice, také společensky vyladěné, stejně lehce klopím zrak. Mrzí mě úvodní část, kdy jsem do zaváděcích kopců nemohla najít svou běžně dostupnou sílu. Energetický objev byl učiněn až se zpožděním zhruba v polovině trasy, kde však výjezdy, ze kterých obvykle těžím, nebyly tak dlouhé a náročné. Tentokrát mi vlastně mnohem více sedly a pomohly odvážnější a na mé poměry svižné cesty dolů. S povděkem jsem při svištění kol pod sebou vzpomínala na varská XC Bahna a na jarní krkavecké vyjížďky, kde jsem pravděpodobný sjezdový morál nabrala.
Honza lepí konec obvazu a já tímto uzavírám bezvadný berounský závod. Zbydou mi mimo jiné vzpomínky na super trasu, pár jizviček a zajetý čas 2.41, který stačil na 8. místo v celkovém pořadí žen a 3. v kategorii.
Tuším, kde mám rezervy a vím, na čem zamakat – jen budu muset najít vhodné místo, kde s tréninkem placáků začnu.