Jak by řekli kluci na soustředění:
„Dneska bez pochyby - dlouhý, dlouhý“.
Po vjezdu do vesničky Záluží mi moje rozhodnutí o nutnosti chránit při závodění horní i dolní končetiny návleky, potvrdí pípnutí palubovky a obrázek sněhové vločky s informací 4°C.
„Jasně, ještě do toho může začít sněžit, jako v předešlých víkendech, není problém“,
říkám si v duchu s notnou dávkou ironie.
Po tom, co i přes prodloužený rozklus brutálně tuhnu, se rozhodnu „horní dlouhý“ zabalit do lehké bundy a tu ze sebe sundat až na druhém běhu.
Už na úvodní 2km dlouhé běžecké trase mě však neskutečně štve. Za doprovodu neustálého rozepínání a zapínání zipu to drtím a do depa dolítám celkem zafuněná a natěšená na kolo.
Trochu tuším, že 35km bude nejen jízda, ale také slušný boj s větrem. Vzpomenu si na březnovou Itálii a prakticky veškeré dosavadní vyjížďky a ujišťuji se, že na tuto jízdu jsem dokonale připravena (za normálního počasí jsem letos na kole snad ještě nebyla).
"Hast du etwas Zeit für mich? Dann singe ich ein Lied für dich Von neunundneunzig Luftballons Auf ihrem Weg zum Horizont.
Neunundneunzig Luftballons, tada dadad dada daaaa....."
Jo, zpěvačka Nana by si při pohledu na mou větrem nafouklou šustku jistě zpívala to samé…
“No, hlavně, že jsem si nechala na řídítka namontovat triatlonovou hrazdu, abych zalehlá na ní snížila odpor vzduchu a byla rychlejší :-D.“
Jedu dál, bunda moje snažení na hrazdě úspěšně nuluje a já se proklínám, že jsem se zase nechala překecat předzávodním chladem a jednáním ostatních závodníků. Makám v bezhákovém režimu a uvádím cyklistickou část (intervalový start vypouštěl jako první do závodu ženy.) Po pár kilometrech si to prosviští Luky Vohradský a pár dalších časovkářů ho následuje. Snažím se je zrakem udržovat a motivovat k podobným činům nejen oči, ale i dolní končetiny. Vzdalující se postavy však moje nasazení rozlaďují. Jedu, zpívám Nanu a řeším bundu, ze které se neodvažuji vyprostit. Neustálý přísun větrných dávek mě od toho totiž kvalitně zrazuje. K rozporuplným pocitům se přidávají chladem nevýkonná stehna a tuhnoucí oblast beder. Snažím se, ale jízda není „pohecovaná“ podle mých představ. Doufám v to, že zatuhlé údy brzy prohřeju na 6km trase závěrečného běhu v terénu a vylepším si reputaci sama u sebe.
Nakonec jsem celkem spokojená s tím, jak moje nohy i roztažené plíce reagují na pověstný zálužský kopec, na kterém se však opět sama na sebe nasupím. Po zdolání lokálního Everestu mě totiž „doběhne“ ledabylá příprava běžecké obuvi a extrémně uvolněná bota na pravé noze. Zatuhlýma rukama neschopnýma jemné motoriky se nakonec odhodlám tkaničku demontovat, botu utáhnout a opět zavázat. Zbytek trasy již naštěstí dobíhám bez potřeby se profackovat. Za trest si dám závěrečnou rovinku pěkně v ostřejším tempu a mačkám to pod hodinu pade na celkový čas 1.49:51. S výkonem jsem relativně spokojená, ačkoliv osobák 1.43, který jsem na trati zajela/zaběhla v roce 2020, zůstal nepokořen. (To už jsem však tušila při ranním hodnocení povětrnostních a teplotních podmínek).
No a co bylo nejlepší? Tradiční sešlost a dobrá společnost, která je na louce u Ciprů vždy ta nejvybranější. Děkuju za ni a za všechny potávačky. Díky Forrestům, Jirkovi a Olu za jejich nasazení a organizaci perfektních podniků s domáckou atmosférou. Vždycky mi připomene důvod, proč jsem si závodění tolik zamilovala.