26. 9. 2021
Už v německém Zittau pro mě bylo závodění tzv. topstrop. Co víc si může amatérská závodnice přát, než být mistryně ČR a Evropy ve své AG. No jo, jenže to by Odlovic parta nesměla zahlásit, že bychom měli vyrazit pro triatlonové zážitky ještě do Itálie a tituly potvrdit na ME v terénním triatlonu pořádané ITU ve spolupráci s XTERROU. Veškeré náležitosti včetně možnosti sdíleného ubytování hráli ve prospěch účasti, takže k Dubíkově radosti pokračuje jeho support sezóna i koncem září s bonusem mimostátního exportu. Modrý auto klasicky narvaný po střechu a na ní už k lyžinám přiškrcené dva bajky. Cíl je jasnej – vesmírně si to užít!
V pátek dopoledne už nervózně přešlapuju v molvenském apartmánu při vybalování a takticky rovnám věci na… : „Jani, ty si myslíš že je ten závod zítra, že jo?“ ptá se mě Jakub O. pozorujíc mé počínání. Třeštím na něj oči, když mi hlásí, že start je až v neděli. Směju se a rychle se snažím všechny připravenosti v hlavě převelet na pozítří. Bavím se sama sebou. To, že někdo zabloudí omylem do cíle, je úsměvný (viz karlovarský triatlon), ale splést si den největšího závodu Evropy, na kterej jede z domova 7 hodin, to už zvládne málokdo :-D. Utěšuji se tím, že bude alespoň o čem psát.
Courneme běžeckou a projedeme bajkovou trať. Mává se mnou drobné nachlazení a změna nadmořské výšky. Prakticky souvislý kopec, který budeme muset na bajku ve dvou okruzích zdolat, je nejdelší, jaký jsem kdy závodně jela. Vyhovuje mi to, ale zároveň je mi jasné, že budu muset extra makat. Při projížďce funím jako sentinel a neskutečně se těším na sjezd. Flow trail je opravdovou odměnou. Cesta nás svede až do svahů Molvena a zpět k jezeru.
Den D. se pro mě posunul o 24 hodin, jeden výběh, vejlet na kole kolem jezera a test kvality vody v podobě rozplavání. Závod AG je vyhlášen až na nedělní odpolední hodiny a my jen tiše závidíme eliťákům dopolední start. Jeho odpal letíme, navzdory osobním přípravám, podpořit na pláž.
Vymýšlet co, kdy a kolik čeho natlačit do žaludku. To je snad ta nejnáročnější úloha celého dne. Poučena z chyb a nedávných závodních trapásků také důsledně probírám orientaci a pohyb v zázemí. Při ukládání věcí do depa řešíme s Kačkou a Hankou rozmístění všech sportovních rekvizit. U dvou nezávislých organizátorů pohybujících se v přechodové zóně si pro jistotu ověřujeme, zda číslo s triatlonovým páskem potřebujeme opravdu až na závěrečnou disciplínu. Vše potvrzeno. 14.09 – čas startu. „Stop, stop.“ Volá na mě Ital, který mi už dále nedokáže vysvětlit, proč mě nechce pustit na koberec u vody. Co blbne, vždyť anglicky vyhlašovali přípravu naší kategorie. Zmateně se obracím na Duba.
„Tak kolik ti je? Jsi ženská od 25 do 39? Startuješ!“ hlásí přísně částečný šéf mého triatlonového života.
„Jani, on tě nechce pustit kvůli té šňůře.“ pronese Hanča a já konečně koukám pod nohy na jakýsi špagát, který jsem pravděpodobně několikrát málem vzala s sebou ke břehu. Nasupeně a trochu zmateně překračuju provaz a snažím se startovně naladit. Za chvíli už se zaměřuju jen na pravidelné mácháním rukama a nohama a ukrajování 1500 metrů ve vodním labyrintu tvořeném sedmi záchytnými body.
Po vodních snahách v jezeře vyrážím do depa, kde sbírám vše připravené. Už se sápu po kole, když slyším rozkazovačné: „Your number, your number!“ to volá rozhodčí na mě a Kačku Ježkovou. „No tak to si dělají srandu!“ Vracím se pro číslo připravené na gumě pod běžeckými botami, rvu ho na sebe a česky od srdce zanadávám na nejednotnost pravidel a názorů rozhodčích. Myslím, že organizátoři to schytají i za moje nepovedený plavání. Zbytek vzteku odnese ManfRED a kopec, se kterým se nehodlám párat ani v jednom okruhu.
Na úzké stezce kolem jezera se řadím za o něco méně produktivní závodníky. Trpělivě vyčkávám na chvíle možné k předjíždění. Do kopců už to jde snáz. Evropští džentlmeni nestíhají reagovat a nezbývá mi nic jiného, než volit nevýhodné stopy přes trávu a nezpevněné povrchy. V závěsu se ani jednou nezdržím. Pořád dupu vzhůru. Dopolední déšť a všudepřítomná vlhkost mění první sjezd do Andala v naprosté bahno-kamnité kluziště. Kolo není možné ovládat ani ve chvíli, kdy se prsty vzdají jakýchkoliv pokusů o brždění. Několik závodníků svou jízdu končí nepříjemným pádem na kluzkých a zaoblených balvanech a já jsem nucena opustit sedlo také. Sestupové drama však pokračuje i s ManfREDem v ruce. Na jednom balvánku dokonce na pár vteřin odpočíváme. Křížová cesta směrem k horní stanici lanovky z Molvena je ve znamení opětovného makání do kopce. Pak přichází sjezd (ten, co byl za sucha odměnou), který však nyní vyžaduje opravdovou pozornost a bdělost. Kolo se ocitá na kluzišti a je potřeba zapojit veškeré nabyté technické dovednosti. S jízdou jsem však spokojená. Chlapům, kteří mě původně nechtěli pustit před sebe, funím za krkem a hledám možnosti k předjíždění.
Honza huláká pod sjetými schody v Molvenu: „Celkově druháááá, druháááá, makeeej!“ Jeho řev a informace mě vystřeluje do druhého okuhu, kde už i ve sjezdech ztrácím zábrany. Nakonec jsou z toho ještě další 3 skluzopády ala sklopky v pomalejších rychlostech.
Stejně, jako jsem se rozjela do druhého okruhu, vbíhám do závěrečné disciplíny. Nasazené turbo však v terénu samozřejmě neudržím. Kórt ve stráni nad jezerem jsem ráda za lano, ke kterému se přitahuji. Zbytek terénu však ukusuji ve spokojeném tempu, které na šotolině k městu stupňuji. Neskutečně mi pomáhá fandění české výpravy, Dubův řev a další fanouškovské hecování. Do druhé části vbíhám s italským závodníkem, který se rozhodne postarat o udržování mého tempa. Hecuje mě a ukazuje nejvhodnější stopu. Slovně mě popohání ve chvílích, kdy zvolním. Při nástupu do terénní části mě nakonec pouští před sebe a za zády se mi ztrácí. Nedoběhne mě ani po skluzu na kořeni, kdy se ješte starám o zkypření italského přírodního bohatství.
Doklusávám za skvělého fandění davu v cíli jako celkově 2. žena celého odpoledního závodu (na jednu švýcarskou mašinu a především výbornou plavkyni jsem, bohužel, neměla) a 1. místo obsazuji ve své věkovce. Získávám tak druhý evropský mistrovský titul (potvrzuji si ten z Německa).
Objímám Duba, děkuju Italovi za hecování na běhu a čekám na český holky a Kubu, které nadšeně objímám. Jsem ráda, že jsou všichni celí a že ve zdraví dokončili tento poměrně náročný evropský kousek. Euforie probíjí všemi buňkami. Pizza, na kterou se těším od příjezdu do Itálie, do mě po vyhlášení zahučí jako jednohubka.
😍Kýče před a po závodě.