Foto: Pavel Praský
V závodním plánu už je většina podniků odfajfkovaná. Tzv. sezónu však neuzavírám. Poslední – největší akce roku 2021, na kterou se po psychické i fyzické stránce neustále soustředím, mě snad teprve čeká. Děkuji všem, kteří na mě myslí. Pokud vše vyjde, 5. prosince vám napíšu závěrečný report roku 2021.
Nyní se však ještě pisatelsky rozpovídám o jednom z plánovaných tuzemských počinů, který jsem uskutečnila v sobotu 9. října 2021 v Křišťanovicích u Prachatic. V kulisách podzimní sluncem zalité Šumavy se zde odehrál terénní duatlon - závod z dílny Michala Pilouška, jako součást série XTERRA Czech (v předchozím období kvůli covid situaci 2x odložen). Jelikož jsem tuto akci již v roce 2019 absolvovala, věděla jsem, že mě čeká suprová terénní makačka v nádherném prostředí s bezvadným zázemím a organizací. Vše v objetí neuvěřitelně nádherných míst s jen drobnými náznaky civilizace.
I přes Dubíkovu smrtelnou nemoc na 7 se v sobotu ráno prodíráme sítí obecních a asi snad i polních silniček, kterými nás táhne navigace směrem na jih. Ke Křišťanovickému rybníku dorážíme s dostatečným předstihem. Ponechávám statečného Duba v útrobách automobilu a vyrážím se zaregistrovat a profrčet asi 12km dlouhý bajkový okruh. Přesvědčuji se o tom, že trasu znám, a tak se soustředím především na vhodnou stopu, díky které se s Manfredem v budoucích chvílích vynasnažím vyznačené cesty profrnknout s potřebnou elegancí a rychlostí. Část projížďky sdílím s Luckou Hrabovou, které se nechce klepat šumavskou kosu u rybníka a zahřívací kolečko chytře vyhodnotí jako nejlepší variantu, jak přečkat zbývající čas před startem.
Na startovní čáru se bezprostředně po rozpravě seřadí asi třicet duatlonistů - nižší návštěvnost však rozhodně neovlivňuje nasazení organizátorů a našponovanou závodní náladu. Řadíme se dle instrukcí Michala – kdo chce vyhrát - dopředu, zájemci o zážitky a účast – dozadu. Líbí se mi obě varianty, a tak volím přední pozici s myšlenkami na fleky za sebou :-D. Člověk si sem jede pro zaručenou dávku adrenalinu a přírody do žil, ale závod je závod a já tedy musím nekompromisně k čáře. S Hani O. tak celkem sebevědomě zacláníme ambicióznějším chlapům.
Zahajovací 4km běhu jsou drsný a syrový. Chladem omámené tělo zahřívám poměrně rychle, ale plíce se roztáhnout nedaří. Hekám a sípu i při seběhu stráně, přeskoku říčky a běhu proti jejímu proudu. Zvuky, které vydávám při škrábání se do krpálu a přeběhu k trailu HradHus už raději nekomentuju. Do depa to pálím za celkově třetím Kubou O. Mám strašnou radost z toho, jak mu to lítá a říkám, si že by to pro nás pro oba (bez plavání :-D) mohlo být dost dobré.
Při sběru všeho, co je na cyklistiku potřeba se mi nejdříve zasekne přilba o brzdu a to samé se pak stane s celým kolem. Zacloumám ManfREDem a přemlouvám ho k pohybu z horizontálně upevněné tyče. ManfREDdův prostest způsobuje pohyb celé konstrukce depa. Na rozhoupané lešení třeštím oči hrůzou. Test kvality stavby však naštěstí vychází ve prospěch organizátorů. Lenošivého ManfREDa nakonec překecávám a napodruhé už mi jeho sejmutí z tyče vychází.
Foto: Pavel Praský
První terénní cyklokilometry jsou po netradičním přechodu běh-cyklistika celkem náročné. Nakonec ale roztáčím nohy a moc se s tratí nepářu. Díky předcházející projížďce jsem na cestách jako doma. Nevadí mi výjezdy, sjezdy ani podmáčené úseky. Užívám si všechnu tu přírodní krásu kolem sebe a rychlost jízdy, které se po celé sezóně nebojím. Mám dobrý den, jsem uvolněná a zvládám přemýšlet nad tím, jak se vyhnout ztrátám. Tuším také, kde jsou moje šance na zisk náskoku. Vím, že mám dobrou přední pozici i mezi muži a snažím se ji udržovat. Na posledních kilometrech na kole přemítám, jak pohodlné by bylo ukončit závod touto disciplínou. Tyto slabošské myšlenky, které vyvstanou díky ne úplně dobře prožitém zaváděcím běhu, nakonec zaženu. Závěrečný dlouhý let je však najednou snesitelnější. Snažím se makat i do strání, ty už však, oproti úvodu, překonávám místy svižnou chůzí – bedra protestují a žádají úlevu. Soustředím se na trasu, na své aktuální běžecké maximum a okolí už příliš neregistruju. Vím že, občas někoho nechám za zády, ale nějak to neprožívám. Závěrečná rovinka je vedena po břehu vypuštěného rybníka. Se Saucony Peregrine to jde lépe, než jsem očekávala, takže doběh do cíle si užívám s úsměvem.
Foto: Pavel Praský
Informace, že jsem první žena a celkově druhý muž, mě nadchne. V cíli si plácám s Jakubem Odlem a říkám si, jak je hustej. Je tedy celkově první (i když jsem vypočítávala druhou nebo třetí příčku). Nakonec se mi svěří, že si omylem zkrátil část závěrečného běhu a jeho výsledek se tedy nemůže počítat. Takový výkon, takový zápřah a nakonec… i tak mu strašně moc gratuluju a na jeho skvělé počínání v závodě bych tímto chtěla DŮRAZNĚ UPOZORNIT.
Nakonec jsem Husmuže 2021 odjela a odběhla za 2:13 a beru celkové stříbro za o 6 let starším a o 6 minut rychlejším Zděňkem Konárkem.
Veselá pozávodní atmosféra kolem ohniště v sudu a Michalova pohostinnost jen podtrhla celý krásný den. Děkujeme za závod a za buřty! Bylo to skvělé! Tak příští rok zase!!!
Foto: Pavel Praský