4. 9. 2021
Po 14denní viróze jsem se loni oklepala úplně těsně před závodem. Start jsem kvůli tréninkové stopce, a ne úplně zaktivizovanému organismu významně přehazovala v hrsti. Nakonec jsem z ní vysypala minci pro hru „Panna nebo orel“. Možná jsem dokonce oškubala nějakou chudinku kopretinu, která mi měla dát znamení, zda mám nebo nemám směrem na Pardubice vyrazit. Byla jsem TAM. Kdo ví, jaké podmínky panovaly v místě závodu, mě teď pravděpodobně pokládá za sebevraha. Napoví už jen skutečnost, že z důvodu nepříznivého počasí se výsledky na Czechmanovi 2020 pomyslně dělily na: dokončil = vítěz / nedokončil. Loni jsem i přes všechno popsané cílovou branou proběhla = vyhrála :-D. No a jaké to bylo letos?
Abych nebyla náhodou úplně vykolejená z geniální předpovědi počasí a vše i tréninkově a pocitově nešlo úplně hladce, ve čtvrtek večer na mě doléhá jakýsi střevní moribundus, který na mě snáší první pracovní dny v sociálně posílenějším prostředí. Splývajíc s bíle natřenými obývákovými zdmi, zimnicí, žaludkem v křečích a tepem klidovým x 3 se probíjím téměř probdělou nocí. V pátek ráno jsem ve stavu, kdy bych si mohla s klidem zažádat o patent na modlení se či vyvolávání VESMÍRU. Jako praštěná palicí odevzdaně dospávám čas strávený s křečovitě semknutýma očima. Později se začnou dít zázraky – únava a žaludek na vodě s odpoledními hodinami v rychlém tempu ustupují. Cpu do sebe rýži, těstoviny, piškoty a tzv. se snažím „dožrat“ všechen zmeškaný čas. Ani na vteřinu však nepřipouštím, že bych TAM zítra ve 12.00 nebyla.
Šípková Růženka právě políbená princem se probouzí do slunného sobotního dne. To, co nezpracoval čas a veškerá má snaha o rychlé vzchopení se, už oblbne a ovládne totálně těšící se hlava. Poslední den a půl nechávám v zapomnění spolu s tlačítkem „delete“ a otevírám složku pojmenovanou – „VELKÁ JÍZDA MŮŽE ZAČÍT!“
Vše jde jako po másle. Závodní zkušenosti letošní sezóny už otupily distresové stavy a zůstávají už je ty eu – žádoucí a potřebné, které navozují nejlepší bojovou pozici.
Dnes to zkusím pod 5 hodin: „Bejby nebude sedět v koutě.“ Zvedačka a už se máčím v Hrádku. Plavání samozřejmě s pokorou. To, že nejsem žádnej kapr už asi leckterý statistik brouzdající ve výsledkových triatlonových listinách pochopil. (PS. Stále sháním někoho, kdo mi pomůže z lastury vykouzlit alespoň nějakýho mořskýho ježka :-D.)
Popis této disciplíny tentokrát přejdeme trochu rychleji, než jsem já zvládla 1,9km odplavat, a to včetně chycení správného směru při plavbě na první bóji. (1,9 km – čas 39:55)
První depo – jedinou výhradou je nešťastně odrolovaný rukáv neoprenu, který se rozhodne obepínat zápěstí a mé hodinky až k nuceným sprostým urážkám. Jinak jde vše dle plánu. Tentokrát se mi důsledné předzávodní krokování a plánování logistiky pohybu v přechodové zóně skutečně vyplácí. Letím do místa, kde jsou seskládána kola nejrychlejších žen. Dub si mě před závodem dobírá a hlásí, že by bylo dobrý si tu top zónu na příští rok pěkně vystlat růžemi. Nyní si na jeho slova vzpomínám, ušklíbám se a promlouvám k sobě se značnou ironií. Frontmanky jsou dávno na cyklotahu, zatímco nasazená čtverka stále máchá prádlo ve vodě. Ve chvíli, kdy se mi však dostávají pedály kola pod nohy, zapomínám na všechnu hořkost z kraulařských nedokonalostí a ožívám. Podle pravidel mám na předjetí 10s. Pro běžnou zábavu mi chybí cykloterén, na který jsem z většiny závodů zvyklá, a tak zaměstnávám hlavu hrou: „Předjeď závodníka za co nejkratší čas“. Valím to na zapůjčeném kole nečekanou rychlostí a dost si jízdu užívám. Musím to pěkně roztáčet, ale síly je dost.
Jediná krize přichází ve vesnici, kde vyhodnotím, že v nastalé situaci zbývá jen pevně držet hrazdu, přivřít oči a doufat, že proběhne! Vyhublá kočka křižující z ničeho nic silnici takovou rychlostí, díky které není možné vypočítat její pravděpodobnou trajektorii v době mého průjezdu, to nakonec dá. Rozdýchávám milimetry dělící střet našich životů a pokračuji v cyklostíhačce. To, že mi vypadne bidon, už po kočičím atentátu považuji za úsměvnou realitu, se kterou se díky občerstvovačkám hravě popasuju. (90 km – čas 2:30:49)
Depo řve. Teda… hlavně moje rodina v něm, která vytváří regulérně největší fanklub na Czechmanovi. V zaváděcích běžeckých metrech mám pocit, že k halekání: „Janice makej“ svými vychraptělými hlasy strhla snad úplně všechny. Teď, když vím, že na kole to (mně a se mnou i tý kočce) prostě vyšlo, už sama před sebou nemůžu couvnout. Prodrala jsem se v průběhu cyklopárty až na 5. místo mezi ženami a sjela i početnou řádku významných jmen v mužských řadách. Musím zabrat. Vybíhám z depa a prostě běžím. Nevěřím tomu. Žaludek drží a tempo taky. Dlouhý asfalt však slibuje spoustu prostoru pro hádku pohodlné a opatrné Jany a dravé Janice. Jo, užila jsem si pár minut ukecávaček. Výmluvy typu píchání v břiše a pod žebry zahnala naštěstí ta v závodě potřebnější a přemluvila to na skvělej půlmaratonskej čas 1:35, a 5. místo tak posunula na pověstné bramborové pole.
Dobíhám šťastná 4. žena se splněným snovým výsledkem významně pod 5 hodin. Tento fakt však zjistím (v důsledku hodinkového výpadku) až na cílové rovince při zaostření hlavní časomíry. Třeštím oči na zářící číslice 4:49:30 a mačkám se, abych tam neměla 50 (pacient :-D).
Běžně přikládám důraz osobním prožitkům a spokojenosti s výkonem. V tomto závodě však čas a umístění významně zohledňuje každý: TAKŽE: 4. mezi ženami, 2. v kategorii a 68. celkově mezi všemi asi 500 triatlety. Výsledný čas: 4:49:55!!!
Může za to: Dub, Petr Novák, moje fanklubrodina KV/Sokolov/Pardubice, Bětka Ježková a všichni, kteří mi píšou, fandí a věnují mi myšlenky, čas a energii. Díky! Jste mým VESMÍREM!