(1,9 km lážoplážo, 90km skororampouch, 21,5km kobyla)
Kde teď hledat rozkvetlou kopretinu? Ptala jsem se sama sebe, když už v pátek těsně před možným odjezdem do Pardubic vrcholila má rozhodovací bezradnost. Vše hrálo pro jasnou volbu: VYKAŠLAT SE NA TO A BEJT POSLUŠNÁ HOLKA! Zůstat doma a nehnat se
do toho šílenství, které hrozilo dle předpovědi počasí v kombinaci s distancí polovičního ironmana. Nechat rýmičkového nebo alergického hlemýždě dokonale odplazit a tělo bez více jak týdenního tréninku zase pomalu a postupně nastartovat. Jenže můj hovězí triatlonový chtíč byl silnější, než veškeré argumenty bojující proti. Nakonec jsem zhodnotila, že by ani poslední okvětní lístek kopretiny naznačující „nemám“ neměl šanci. Veškeré psychologické a racionální úvahy selhaly. Odevzdaně jsem sama nad sebou pokrčila rameny a dobalila poslední zbytek z tuny věcí, které už jsem ke spakování stejně měla dávno rozmyšlené.
Nakonec jsem se, jako vždycky, začala strašně těšit. Snad i na to šílený počasí. Schizofrenní období tímto skončilo a páteční večer u tety v Pardubicích už vše jasně směroval k sobotnímu triatlonovému klání. Pořád jsem si připomínala, že TO UŽ TAD
Y PŘECI BYLO a při tom jsem tělo i hlavu odkazovala ke Krušnoman duatlonu 2019, který jsem zvládla absolvovat v podobných podmínkách rýsujících se na sobotní závod.
Tak jo, 8°C, déšť a vítr jako … (zachovávám projev bez hanlivých slov). Stačilo dojít na registraci a zpět do auta a pro uhájení těla v teple a suchu bylo nutné se převléknout. Jako jeden z mála pacientů se jdu do toho šílenýho počasí proběhnout ještě před závodem (rituál je rituál). Opět je nutné se převléknout – už do závodního + další teplé vrstvy. Poslušně klušeme na rozpravu a opět se rychle ukrýt do našeho zázemí. Honza topí a já se soukám na sedadle spolujezdce do neoprenu. K vodě se rozhodneme vyrazit na poslední chvíli před startem mojí 3. vlny (kvůli covid opatřením startovalo v jedné vlně vždy 50 závodníků). Zbývá 15 min - jdeme. Po pár metrech zjišťuju že NEMÁM ČIP! Vracíme se do auta. Čip nikde. Zhruba 10min s Honzou panicky hledáme. V autě lítají vzduchem všechny možné hadry, které jsem se dosud snažila rozkládat k uschnutí. Hlavou se mi honí, že TO JE ZNAMENÍ a že jestli ho do minuty nenajdu, tak to prostě beru a neodstartuju. NAŠLA!!! Čip si hověl suchým zipem přilepen na mikině, ze které jsem se před neoprenovým zápasem svlékla. Uf. Pěkná schovka, kamaráde. Za 5min start. Letím. Honza to vzdává. Sprintuju sama k vodě. Nějaké paní házím holínky s prosbou, ať mi je někde uschová.
„Ale kam je dám?“ ptá se paní ochotně. „Já nevím,“ rozhlédnu se „Třeba do stánku s hotdogy .“
Odhazuju roušku, kontroluju upevněný čip, zdravím Barču s Renátkou a … už jsem ve vodě.
Při plavání se pěkně flákám. Jako kdyby tělo tušilo, že je to poslední místo, kde se dneska ohřeje, a snaží si tak užít tento pocit co nejdéle. Nedokážu se vyhecovat ke svižnějšímu tempu. Asi v polovině rezignuju a řeknu si, že to prostě naženu na kole. Po 1900 metrech vbíhám celkem odpočatá do depa. Odhazuju neopren a začíná bitva se všemi svršky, které na sebe hodlám navléknout. Nakonec zjišťuju, že toho, oproti ostatním, zase až tolik nemám. No co…
Jedu, prorážím vítr, který mi drnčí do uší spolu s postupně se odlepující samolepkou se startovním číslem, která musí být nutně umístěna na přilbě. Déšť bubnuje na všechny částečky mého oblečení. Vůbec mě to zpočátku nerozrušuje a snažím se roztáčet nohy, co to jde, abych se kvalitně předehřála a vytvořila tělu pod nepromokavou bundičkou potřebné klima. Prvních 45km to frčí. Sem tam se mi míhají před zraky závodníci, kteří svůj boj s počasím vzdali. Sem tam prosviští muži z později startujících vln a občas někoho předjedu. Často nikde nikdo, jen já, kolo a obraz, který se mi rýsuje přes neustále stékající prameny vody na čirých brýlích. Veškeré pohledy mimo silnici mě přesvědčují o neustávající situaci - všude jen louže a hnus z nebe. Projíždím zázemím do druhého okruhu. Navozuju tělu teplo myšlenkami na zapálený krb nebo na prohřátý písek na pláži. Docela to funguje. Usmívám se nad tím, jak dokážu sama sebe oblbnout a jedu. Nohama však točím hůř a hůř a začíná mě předjíždět více závodníků tempem, kterým bych si představovala jet taky. Krize začne ve chvíli, kdy zjistím, že už se prostě nenajím ani nenapiju, protože mi zimou vypínají horní končetiny. Vše klouže a vypadává z rukou. Bidon nedokážu zmáčknout ani umístit zpět do košíku. Rozhodnu se prostě dojet. S veškerými okolnostmi děje povadnou krbové a plážové představy spolu s přesvědčením, že cyklistika je moje dominantní disciplína .
Druhý depo a je tu boj s totálně nemohoucíma rukama. Probíhá spolupráce s dalšími dvěma závodníky při sundávání přilby, uvolňování treter a nazouvání bot. Prohazujeme vtípky a řešíme, kdo z nás je v depu nejdéle. Nějakým způsobe
m se vysoukám z bundy, ale utkání s neschopností s čímkoliv dalším manipulovat nakonec vzdávám. Vybíhám. Rozhodnu se „jít na pocit“ a nedrtit první kilometry, jak je mým zvykem. Tak jo… jestli „na pocit“, tak hned po prvních tempech zjišťuji, že dnes to bude „na kobylu“, protože nohy po cyklistické části cítím přesně tak, jako jistojistě tento lichokopytník. Téměř netuším, zda se odrážím, natož kolik kopyt se mi pod tělem míhá. Dobrý však je, že probíhá přesun z místa A do místa B - to mě uklidňuje. Nakonec se však docela parádně zahřeju. Různě si zpomaluju a zrychluju. Často mě povzbuzuje rodina Bětky Ježkové, která mi přijela fandit z Prahy - Úžasňáci z
BJEŽ
! Na jiných místech halekají Honza a Pavel Šturm. Díky!!! Vychytrale se se všemi zdravím, fandícím děkuji, mávám do foťáků a snažím se tímto způsobem znovu oblbnout sama sebe a rovnou zažehnat nepříjemné stavy, které by teoreticky mohly dorazit. Přestává pršet. Představuju si svoje tréninkové trasy a říkám si, kde tak jako asi jsem, protože totální roviny a asfaltu začínám mít plné
Saucony
. Poslední 2,5 km se hecuju a zrychluju na svoje představovaný tempo. To už si začínám přehrávat také to, co se fakt stane. Proběhnu cílovou rovinkou. Chladem mi sice následně vypnou kolena, ale mně je to jedno. Jdu na masáž, narvu se do péřovky, hltám teplý rizoto, vyzvedávám holínky od hotdogů a jsem zase šťastnej blázen. Chudák Honza následně u auta zjišťuje, že šichta ala support mu nekončí a začne moje zimou omámený tělo převlékat. Do jektání zubů se dere smích a pláč a vůbec všechny emoce, který se prostě šťastným bláznům občas uvolní naráz.
Původní myšlenky na půlku pod 5 hodin se už dlouho před závodem úplně rozplynuly. Přehodnoceným cílem bylo vůbec NASTOUPIT A PŘÍPADNĚ DOKONČIT. To, že jsem se záhadným způsobem pocitově doplazila na 8. místo mezi všemi ženami, mě opravdu potěšilo. Nakonec jsem si už při smyslech vyčítala, že js
em to někde ještě lehce nepohecovala, jelikož od 3. místa v mé kategorii mě dělilo pouhých 40s.
Tento závod CZECHMAN 2020 tímto umísťuji do šuplíku mezi „NEZAPOMENUTELNÉ“!
Statistika zkopčená od Petra Vabrouška: Ze 760 registrovaných závodníků se na start nakonec postavilo jen 480 a z nich v důsledku podchlazení 129 vzdalo v průběhu závodu.
Díky všem za podporu, rodině z Pardubic za potkávačku a mému Honzovi... on ví !
V neposlední řadě velké DÍKY
BJEŽ
Saucony
PROM-IN