17. 9. 2022
Je divné odjíždět na závod a mít namísto zaplněného kufru auta až po strop triatlonovými cajky, jen cyklistické po celé jeho ploše. Ačkoliv Dub nepřestal omdlívat nad mým „pro jistotu“, nakonec i tentokrát zhodnotil, že deštníky a pláštěnky, jsou celkem vhodné záležitosti.
V sobotu ráno cestujeme v rozmyšleném čase a vše jde až nečekaně podle předzávodního plánu. Součástí vytvořených rituálů a dílčích akcí se od posledního závodu v KV stala i výzva: „Otevři si gel.“. Zapojila jsem tedy kontrolu a nácvik odšroubovávání víčka nezbytného závodního pokrmu. Následuje rozjezd a dynamická rozhýbávačka. Je čas!
Řadím se do 1. vlny vybojované loňskou výhrou. Ze své pozice nespokojeně hodnotím, že zahřívací jízdu jsem měla ukončit dříve. Kvůli drobnému zpoždění, způsobenému protaženou rozcvičkou, se mi totiž nepodařilo přiblížit startovní pásce. Za běžných okolností bych zůstala tam, kde na mě zbylo místo, ale vnitřní neklid ve mně probudil neutuchající potřebu zkoušky vetřít se do první linie. Přehazuju kolo k Dubovi přes manťák a štráduju se vtisknout s magickým startovním číslem 2 mezi lídry podniku. Pod obloukem nikdo neprotestuje, a tak jsem nakonec ráda, že jsem se nespokojila se zadními pozicemi.
V bráně mnou cloumá drobná nervozita, ale snažím se ji rozptýlit občasným hodem ksichtu na Duba. Z koncentrace mě vyvede ještě moderátor, kterému upřímně popisuju předstartovní dojmy.
„Máme čas, máme čas, stále máme čas.“ Tlumočí repráky hlas od mikrofonu.
„Pět, čtyři, tři… prásk…“ a jedeme.
Začátek napálený…
„Janice, co děláš mezi prvními pěti chlapy?“
Vyděšení z mého totálního nasazení do zahajovacího krpálu a potřebu zvolnit jsem si potvrdila hned v půlce stoupání, kde mě začaly předjíždět první sady závoďáků. Nijak mě to však nerozhodilo. Hlídala jsem si stopu u levého kraje, abych nepřekážela a pokračovala jsem v práci s co nejvyšší intenzitou. Šlo mi o vytvoření dobré pozice, kterou jsem hodlala využít za těžkou úvodní částí. Zde jsem plánovala odchycení adekvátní spolupracující skupinky. Dynamický a kopcovitý začátek jsem odrubala, co to šlo. V místě, kde jsem již předpokládala cykloparťáky, však vzniklo okno, kde nebyl nikdo na dosah. Větrné planiny pod zataženou zlověstnou oblohou daly zabrat. Rozhodnutí – na nikoho nečekat a snažit se dojet skupinu vpředu, nakonec nebylo úměrné mým silám, a tak jsem se časem nechala dojet a konečně se sehrála s Kamilem a dalšími chlapy.
Cyklistika to byla rychlá, ale místy opatrná. Značnou část zbylé trasy si jel navíc každý za své, protože rozbahněné cesty hákování neumožňovaly. Skupinka se trhala a sjížděla. Být její součástí se tedy vyplatilo především z důvodu motivace a udržení tempa. Za procesu vytvořenou grupu jsem nechtíc opustila po něžném zalehnutí na silnici v závěrečném sjezdu v Dejvicích. Můj drobný pád v zatáčce na kluzké vozovce asi 2 km před cílem způsobil ztrátu vyjeté přední pozice před asi polovinou pánské sestavy. Sbírání ze země bylo naštěstí rychlé, takže jsem nakonec zvládla mužům sekundovat.
Naši jízdu doprovodila kvalitní vodní, bahenní, a dokonce i štěrková sprcha. Ničemu však nevadila. (Když létal štěrk, zahájili jsme konec zubení a dýchání pusou, aby nám to nevytlouklo klofáky.) Chlad, který jsem občas pocítila, jsem se snažila zahnat pořádným šlápnutím do pedálů. „Krátký/krátký“ jsem nakonec sama před sebou obhájila a zhodnotila jako vhodně zvolený oblek. I po této stránce jsem tak splnila trénink na italské MS v terénním triatlonu. (V horách nám začátkem října asi taky topit nebudou.)
Rozmyšlenou jízdou se mi podařilo obhájit loňské vítězství, a po roce jsem si tak užila sólo na pódiu ala nejrychlejší žena závodu. Jezdím primárně pro zajímavé závodní dojmy, pro dobré pocity a vše podrobuji přísné sebereflexí. Kecala bych ale, kdybych napsala, že tyto pódiové události jsou mi lhostejné.
Děkuji organizátorům za bezvadný závod s příjemnou atmosférou (zázemí mezi univerzitními budovami, a hlavně jídlo v menze mi vždy navodí vzpomínky na studentský mód). Díky všem, kdo mě na mé cestě podporují.
…nechci nic zakřiknout… ale... JEŠTĚ NEKONČÍME! 😊
