délka trati 67km, převýšení 1259m
„Jestli se ti chce, tak v neděli se jede silniční závod z Mostu na Lesnou.“ hlásí sportáta Petr Novák. Nejdříve si ťukám sama sobě na čelo po tom, co nad tímto doporučením začnu drobně uvažovat. Stačí však další chvilička, vzpomínka na oblíbenou pravdu: „Sportovně se má zkusit všechno.“ A je to jasný, jdu do toho.
Nedělní ráno se nese ve stylu: „Nervózní jak sáně v létě“. V hlavě se mi motají myšlenky typu: Budu schopná vytvořit si nějakou cyklostrategii?, Jak mi půjde jízda v háku?, Zvládnu hromadný start?, Neztratím se? (trať nakoukaná pouze z mapy s jistotou brutálkrpálu do hor), Co s sebou?, Kolik pití?, Atp. Nevzdávám se, všechny pochyby a vnitřní otazníky zaženu tečkou s vykřičníkem. Ujišťuji se, že závod beru především jako kvalitní triatlonovou přípravu obohacenou o nové zkušenosti.
Vyráží se v 11.00 ze Starého Mostu od kostela v obrovském balíku asi 160 závodníků. Dunění gum a rachtání ořechů ve mně vyvolává dojetí a mrazení, zároveň jsem extrémně soustředěná na jízdu. Jako většinový tréninkový individualista si musím na obklopení tolika cyklistů co nejrychleji zvyknout. Jenže… to už je tu vjezd na hlavní silnici a ostrý start. Rozkmitávám nohy a snažím se udržovat tempo velkého balíku. K mojí smůle však doplácím na chybnou strategii jízdy vlevo – zde je nutné se vyhýbat a přibržďovat protijedoucím automobilům (frčí se za plného silničního provozu). Grupě tak mávám sbohem ještě před stoupáním do hor.
Jestli se ten kopec nějak jmenuje, tak má smůlu. Osobně jsem ho titulovala na „Nekonečný“. Nekonečného vyfuním spolu se dvěma cyklisty. Padne pár hlášek a za doprovodu hekání polkneme několik svačinek v podobě otravných much. Jako bonus je nám zde instalována super sluneční smažba, při které můj tep aktivně komunikuje s vesmírem (je mu nejblíž za poslední dobu). Po zdolání nakloněné příšery a po dalších asi 15km společně sjedeme několik cyklopánů a vytvoříme slušný peloton čítající cca 10 cyklistů. Začíná se čarovat.
Ve zvlněném terénu se mi vrací síla do nohou a chlad do hlavy. Snažím se podrobit vznikající týmové strategii, co nejméně chybovat a být pro skupinu kvalitním článkem. Mám z toho dobrý pocit - nebojím se špice, rychlých sjezdů ani vstupů do prudkých zatáček. S přibývajícím sebevědomím mě dokonce trochu zamrzí, že jsem si v nížinách nechala ujet skupiny před námi.
Do cíle na Lesnou dorážím v čase 2:22 s pocitem, že vypiju celou flájskou přehradu. Mám radost, že jsem dojela a že jsem to zkusila. Nakonec jsem totiž sama pro sebe nebyla tak marná, jak jsem očekávala.