(Závod hobby kategorií – tzv. AG)
„Koukej makat, nebo večer nedostaneš bramborák!“, hlásí s úsměvem tatík při našem dopoledním odjezdu do centra města. Bramboráky voní celým barákem, takže motivace je dnes víc než jasná.
Zář modrého obřího koberce, která je vidět už od „Kočky“ (viz foto) mi asociuje loňský rok, kdy jsem všechnu energii (a že jsem jí měla s rukou v gypsu přebytek) dávala do řevu, pískání a fandění. Zařekla jsem se, že následující rok závod odjedu, ať to stojí, co to stojí.
Na Divadelním náměstí jsme klasicky, s mým neúnavným doprovodem Dubem, mezi prvními nadšenci toužící po registraci a uschování běžeckých propriet do depa č. 2. Časovou bublinu mezi těmito akcemi využívám k proběhnutí trati, kterou však do puntíku tuším z pouhého pohledu do mapy (něco jsem se v rodných Varech nachodila ).
Po celou dobu příprav a při přemisťování přes město do depa č. 1 si zachovávám chladnou mysl, kterou ale nakonec, ne vlastním přičiněním, neudržím. I tak se snažím. Start… myslím na všechno možný, ale při tom se v mozkových mezihrách vracím k rozvířené hladině. Udržuji tempo s Hani a Kubou O. Plavu s dobrými pocity i přes vědomí, že mé dovednosti ve vodě nejsou top a že vzhledem k velice krátkým distancím je právě probíhající disciplína pro výsledné umístění zcela zásadní. Dále však následuje tragédie v depu, kde mi nejde sundat neopren, zapomínám přilbu a při naskočení na kolo se mi nedaří zacvaknout tretry do pedálů.
Jedu… jenže... po přechodu se ozývají nohy a hlásí dovču. Prej mají z minulého týdne splněno. Trochu je překecávám alespoň do kopců. Dřu a dřu. V obávaných zatáčkách a na kostkách tiše vzpomínám na milovaného ManfREDa von Bajka. Moc mi to nejde. To, co nadřu do krpálků, ztrácím kvůli přehnanému přibržďování před změnou směru. Do depa dojíždím krátce za Hani a Jakubem.
Rychlopřevlečením z cyklistky na běžkyni si žehlím sama u sebe první přechod na Rolavě. Běžně hladký proces kolo-běh je však tentokrát bez úsměvů. Rovnám hlavu, ta překecává nohy, dobíhám Hani a držím se jí. Nakonec přichází síly, ale vzhledem k předzávodním a závodním okolnostem mi přijde krásná myšlenka, že bychom mohly prchat spolu. Funím nám do pleskání tenisek o asfalt a užívám si jeden z nejkrásnějších doběhů. Ruku v ruce protínáme cílovou lajnu v totožný čas, se kterým si později systém poradí až s ohledem na abecední pořádek. Ačkoliv závod v domácím prostředí byl spíše dřinou, díky Hance, fandícím davům a rodině se stal úžasným zážitkem. Díky!
No... a co bramborák? Ten jsem dostala, ale až v neděli .
