top of page
Vyhledat

Cyklotrénink na Keprník a Šerák

„Kam mě vyšleš na ty intervaly do kopce? Spojila bych to třeba s nějakým poznáváním okolí.“ Odpověď a návod trasy mého rádce, jsem v průběhu následujícího dne proklínala hned několikrát.

Výlet na Borůvkovou horu a bajkové potulování po přilehlých kopcích Rychlebských hor mě doslova ohromily. Rozhodla jsem se tedy pro udržování dobrodružného singl módu i v následujícím slunném, ač trochu větrném dni. Zatímco kluci se začali balit na projetí několika dalších trailů v bikeparku, já jsem se chystala k odjezdu do Ramzové.

V 11.00 už parkuju kousek od vlakového nádraží, rvu z auta chudáka ManfREDa (můj novej bajk) a s vidinou, že ho dnes pořádně zapřáhnu, nasedám vstříc vrcholu sjezdovky z Ramzovského sedla. Ze začátku namachrovaně předjedu nějakého e-cyklistu a asi čtyři menší skupinky turistů. Pobavím se s nimi a trochu se nadopuju kloboučky, které smekají před mou stoupací jízdou. Na konci cesty si na ně vzpomenu s podivem, že si pod těmi kloboučky spíše neklepali na čelo. Nástrahy hor jsou však zatím v absolutním utajení a já jedu ještě chvilku nahecovaná postartovním elánem. Cením zuby na kolo, krpál a ideální počasí. Průběžně čučím do map, abych někde nezakufrovala. Šotolina mi, vzhledem ke sklonu kopce, hraje do karet. Aaaa, už se rýsuje – horní stanice lanovky Černava. Po menší pauze jedu dál na místo, kde se napojuji na cyklotrasu. Až po důkladném zaostření do online map, zjišťuji, že je označena dodatkem - MTB náročný terén. Ty krásko, tak to bych chtěla vidět toho borce, co to tu láme z kopce, natož do kopce, myslím si při pohledu na skalky a kameny, které si vynucují moji chůzi a přenášení bicyklu. No což, zvedám kolo a s heslem: „Nic netrvá věčně!“, kterým se vždy v takových chvílích uklidním, táhnu sebe a Rudýho barona dál. Po několikerých pauzách mě začínají dotahovat moji ramzovští povzbuzovatelé, kteří kloboučky proměňují v nedůvěřivé pohledy. Klopím zpocenou hlavu, zouvám tretry a oblékám ponožky s podrážkou, které jsem dosud oceňovala při pozávodním triatlonovém poflakování. Utěšuju se tím, že konečně mají to správné využití. Rvu jednu tretru do batohu a druhou připevňuju na gumičku z vnější strany. Na dalších bezmála pět kilometrů do kopce si vyzkouším, jaké je to být v pozici ManfREDa. Nic netušíc si však naše role neúprosně měníme na mnohem delší část dne. Leje ze mě a tepová frekvence stoupá na tu, kterou mám v tréninkáči k příslušnému intervalu. V myšlenkách krotím pomyslný mord autora dnešního výletu na přiškrcení a funím dál. Když už se konečně zdá, že se chýlím k vrcholu… ne, „Koňská vyhlídka“. K rozcestí na Šerák se tedy asi ještě projdu.

Konečně! Jsem tu. Na šotolinové cestě pozoruji s povděkem další cyklisty. Utěšuji se, že teď už to bude jetelné. Původní plán však není Šerák, ale Keprník. Odbočuji tedy vpravo a těším se, že za několik chvil budu mít nádherný výhled na celé Jeseníky. Míjím turisty, ale i osoby, které podezřele parkují kola k malým stromkům. Značka "Zákaz vjezdu cyklistů" mi vše velice rychle objasní. Pohled na kamenité a členité podloží, které se vine směrem ke Keprníku, je pro to více než výmluvné. „Neboj ManfREDe, nenechám tě tu napospas kleči.“ Druhý interval ala osedlána svým vlastním kolem je tu. Otlačené rameno však dává jasně najevo, že můj nápad, vytáhnout kolo ještě výš, nebyl úplně zdařilý. Ponožky od bahna, tělo zmordovaný, ManfRED celej a já na Keprníku. Jo… stálo to za to! Fotka s mým závažím a … jde se dolů. Dva kilometry zpět už dávají zabrat. Zastavuju se u značky a nadšeně obouvám tretry, které za ponožky s podrážkou víckrát měnit nehodlám. Teď už snad můžu bez problému svištět, kam budu chtít. Objíždím chatu, vrchol Šeráku a vrhám se po modré turistické k Obřím skalám. Ani ne po sto metrech zastavuju, zouvám tretry a vzteky je pohazuju do trávy. Strhávám batoh ze zad a znovu jsem značkou s přeškrtnutým kolem donucena navlíknout ponožky. To ne! Hodnotím terén v lese a zjišťuji, že zákazová značka má opět své důvody v podobě kořenitého a příkrého srázu. Nakonec se nad odhozenými tretrami slituju a opět je poutám a ukládám, jako je už dnešním zvykem. Mezi tím, co slejzám po svažitém kluzkém povrchu a ManfRED balancuje na mém do fialova otlačeném rameni, přemítám, jestli není čas na telefonát a vyznání díků za doporučený výlet .

Zhruba po dvaceti minutách se dostávám k Obřím skalám. Paráda, šotolina. Z mapy usuzuji, že dál už je to opravdu čistá cyklistická bez významně nahuštěných vrstevnic a jiných možných překvapení. Usedám před sjezdem ke skalám s vyhlídkou do dáli a nadšeně otevírám batoh s odhodláním oslavit svůj intervalový trénink pořádnou svačinou. Svlékám ponožky a chci se obout do… TO NE! Hystericky máchám batohem a hledám tretru, kterou jsem připevnila na gumičkový systém. I přes slib, který jsem dala, poutám kolo mezi stromy a letím v ponožkách do krpálu směr Šerák (jedná se o můj první barefootový běh). Škrábu se po kořenech a očima hledám cestu, kterou jsem v prochozeném lese téměř slaňovala. Div se nemodlím, aby nějakého dobráka nenapadlo tretru vzít a odevzdat ji na chatu na Šeráku. Už nyní se mi můj běh do vrchu zdá jako docela kvalitní bonusový interval a prodlužovat si ho mě tedy nijak neláká. Po chvilce potkávám rodinku, kterou funíc zasvěcuji do své chyby v Matrixu v naději, že si někdo z přítomných všimnul divné lesní rekvizity. Zavalitý tatík v košili a kapsáčích nadšeně přikyvuje a haleká, že tretra leží na kořeni asi o tři sta metrů výš. S díkem letím dál jak smyslů zbavená a zhruba po hlášené vzdálenosti se cítím jako Popelka zahlédnuvší svůj střevíček.

Od Obřích skal už je to pořád dolů. Krásná cesta s konstantním sklonem, která by byla obráceně naprosto ideální pro dnešní výšlap. Při sjezdu tedy pookřeju a Petrovi


nápad na cyklistický výlet odpouštím. Ponožky s podrážkou si však i v dalších dnech hoví v horní části batohu. V Jeseníkách totiž člověk nikdy neví…



4 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments

Rated 0 out of 5 stars.
No ratings yet

Add a rating

©2020 by Jana Dubcová AKA JaniCe. Proudly created with Wix.com

bottom of page