Toulání po TOULAVĚ

Člověk může žít roky sám se sebou, ale vlastně mimo sebe. Ačkoliv bere život s lehkostí, na svůj jistý krok pohlédnout nestíhá. Funguje prost hlubších zamyšlení a principů. Mnohdy mu tak unikají cenné detaily. Avšak... když se zastaví, získá prostor na opomíjené vjemy a nové okolnosti. Dění pod neobvyklým zorným úhlem mu velí nejen koncentraci na svou podstatu, hodnoty, ale ještě k tomu motivuje k ochraně vytyčené cesty. Vše pak vlastně začne nabírat nový směr. Někdy je takové probuzení z naivní samozřejmosti natolik šokující, že tělo i duše potřebují distanc, samotu a očistu.

Přerod mi byl dopřán a já jsem díky němu moudřejší, silnější a odhodlanější být šťastná a mít ráda sebe, svůj život a lidi, kteří respektují moje "ufonství", a dokonce ho chtějí mít ve své blízkosti. Dost bublin prasklo, ale ještě víc se zvětšilo a jejich stěny zbytněly. Nové nastavení beru jako změnu osobního paradigmatu a vše přijímám.

Jak se takové filozofování pojí s pohybem? Jednoduše. Pohybem se takové myšlenky a skutečnosti dostávají do procesu, oběhu, lépe se zpracovávají a transformují.

Když se k tomu přidá několikadenní cesta a možnost "odžívat" a pobrat cokoliv, co je aktuálně potřeba s životní kamarádkou, je to ten nejkrásnější možný aktuální dar.

Tímto vás zvu na krátkou toulku Toulavou, kde se výše uvedené stalo. Svědkem toho byla moje životní přítelkyně Dáda, která se k mému bdělému snění přírodou připojila.

"Stezka údolím Lužnice začíná v Plané nad Lužnicí a končí za soutokem Lužnice a Vltavy v Týně nad Vltavou. Celková délka stezky je 55 km a je rozdělena do 4 denních etap. "

Zdroj: https://www.toulava.cz/stezkaluznice

1. den

Úterního rána se loučíme s vlakovým spojem v Plané. Ještě na nástupišti míjíme dvě o něco mladší holky s psími doprovody. Jsme zvědavé, koho ještě potkáme a s jakou lehkostí nás nohy ponesou. Počasí nám přeje. Skáčeme do kraťas a vyrážíme. Na pravém břehu řeky procházíme kolem vodáckých a rybářských chat. Pokračujeme do Sezimova Ústí a drobně stoupáme až do osady Větrovy. Jeden z mála výšlapů dne završíme pohledy z rozhledny Hýlačka. K řece se dostáváme u Tábora. Sestup je lemovaný prameny. Mám radost, že i tady teče "Haďák" ačkoliv s jinou chemickou strukturou, než můj oblíbený varský. Do druhé láhve stočím níže vyvěrající a známější Eleonoru, vyměníme si pár slov s Britem, který pěchuje naplněnými láhvemi obří bágl a ubíráme se dále už téměř výhradně podél toku Lužnice.

2. den

Zastaví nás až na 27. km kemp s názvem "Základna Stavorek". V tomto zařízení přečkáme noc. Kromě dvou žen (o něco starších, než jsme my s Dádou) jsme v zařízení samy. Mimo pohodové chatky využijeme již napuštěného bazénu, který, vzhledem k chladné noci, jen tak tak nemá krustičku ledu na hladině. Otužovačka probírá naše těla. Energii navíc toho rána jistíme ovesnou kaší a kávou. Loučíme se s milým šéfíkem a vyrážíme na cestu.

Před Stádleckým mostem potkáme plně vybavenou četu pochodujících vojáků, kteří se svěřují s předchozím běžeckým a plaveckým tréninkem. Myslím na to, jak by mě vojenské činnosti bavily a tak trochu zatoužím zamakat a zasportovat s nimi. Pak se ale zase vracím k naší misi a uzemňuji veškeré touhy směrem k výkonu a potřebě soustavně drobně trápit své tělo. Uklidňuju se, že batoh se zátěží a nachozené kilometry s hůlkami budou i dnes dostatečným tréninkem. Jdeme - doprovázeny slunečními paprsky probleskujícími mezi zelení, vůněmi, které umocňuje vlhkost odpařujícího se toku Lužnice a zvukomalebnými tóny laděnými ptactvem a hmyzem.

Míjíme i středisko Karlovy univerzity, kde si dopřejeme kafíčko a tyčinku. Za zmínku stojí následné stoupání ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie s neuvěřitelnou energií, kterou plnými doušky vpravujeme do těla. Dále kopírujeme Toulavu s paralelním označením NS "Na Onen Svět". Zastavíme se i u zříceniny hradu Dobronice, kde potkáváme ženy z kempu Stavorek. Ty jsou občasnými dozorkyněmi naší dnešní etapy. U majestátního dubu, který s Dádou už z dálky obdivujeme, děláme krátkou zastávku. Po tom, co se rozhodneme pro lov roztomilého obědového místa, které hodláme, vzhledem k protestujícím útrobám, osídlit, nás přitáhne vodopád Pod Libuší. Odpolednímu hodování předchází druhá otoužovačka dnešního dne. Po několika kilometrech nás cesta vytáhne až k nejvyššímu mostu v ČR. Máme štěstí - v době našeho přechodu jsme svědky i přejíždějícího vlaku (most je silnicí, stezkou a železnicí zároveň).

Malebná Bechyně nás přivítá otevřenou keramickou dílnou a nádhernou myšlenkou zveřejněnou na desce u schodiště směrem k centru (viz foto 22). Míříme do potravin, kde dokoupíme zásoby na večerní hodování a na náměstí se necháme přitáhnout místním magnetem - voňavou cukrárnou. Zde nejen doplníme vodu, ale také ty nejednodušší cukry prostřednictvím pistáciové zmrzky. Neobohacena nezůstane ani má osobní sbírka s názvem "VÍDEŇSKÁ KÁVA S PRAVOU ŠLEHAČKOU". Naboostovány pokračujeme dále bechyňským podskalím po pravém toku řeky s výhledem na bechyňskou ferratu vinoucí se na vedlejším břehu.

Kemp Orion zurčí díky studentské akci atmosférou letního tábora. Oheň, kytara, smích mládeže a všeobecný ruch ála včelí úl. Ubytujeme se v chatce a seznámíme se s poslední dvojicí žen. Tentokrát je to ze všech párů nejstarší, nejmoudřejší a nejzkušenější tým z Prachatic. Podobně, jako předchozí "holky", putují Toulavou. Obdivujeme jejich fyzickou a psychickou bdělost, která absolutně neodpovídá věku - pozitivní nastavení, vitální těla a radost ze života rozhodně neskrývají. Společně se smějeme a po prvním setkání ještě několikrát vedeme hovory.

Den 3.

Po snídani už nám zbývá poslední asi desítka kilometrů. Vítr čechrá vlasy a nenadálá změna počasí nutí přehodnocovat počet svršků. Dostane se dokonce i na zimní čelenku od BJEŽ, která patří společně se stylovkou a perforovanou ACTIVE do povinné výbavy každého outdorového nadšence. "SOUTOK" - značka oznamující cíl naší cesty. Místo, kde se Lužnice vlévá do Vltavy. Objímám Dádu, která mi byla po boku ve chvílích, kdy to bylo potřebné a děkuji jí, že se mnou Toulavu šla. Blížíme se k obelisku a hledíme na obrysy dvou postav. Naše poslední dozorkyně nás neplánovaně provádějí finišem. Holky s Prachatic se s námi na důkaz toho vyfotí. Obědváme pak na blízké lavičce a naprosto vyfoukané větrem putujeme až do Týna nad Vltavou. Zde čekáme na autobus, který střídá další a ten poslední. Vyplivnuty jsme až v Nedvědicích, kde naší misi symbolicky zakončíme u ženy všech žen, jejíž moudrost, elán a nadhled zaštiťuje všechny předchozí dámské kontakty a potkávačky. Osmdesáti sedmi letá Dádina babička je pro mě jako balzám na duši a vesmírnou vílou, která mě hladí svou laskavostí, pohostinností, citlivostí a otevřenou náručí. Odvážím si od ní ty nejkrásnější chvíle celé "cesty" a recept na nejlepší bábovku - podobnou, jako dělávala moje babička. Prozradím, že specialitou moučníku je koření, které je nutné dosypávat v průběhu celé přípravy. Touto ingrediencí není nic jiného, než laskavost a láska k lidem, pro které je pečen. Až budu buchtu chystat, na radu si vzpomenu. Třetí den končí objetím od babičky a přáním dobré noci. Ta je na jejím statečku opravdu skvostná.

Odjezdem vlaku ze Soběslavi následujícího dne končí i naše cesta. Měla v sobě hodně povídání a odhalení zřejmých i skrytých vzkazů. Tato moudra se dají rozklíčovat jen při hlubokém souznění - s člověkem - s přírodou - se sebou samotným ... a v tomto časovém úseku bylo vše.

Odhalená zajímavost - na stezce s námi byly paralelně pouze další tři páry žen. Setkání s nimi proběhla vzestupně dle věku. S plynoucím časem se zužovala osobní zóna a prodlužovány navíc byly i kontakty a konverzace. Vrcholem dění se stala solitérní žena s velkým Ž - naše babička (trochu jsem si ji přivlastnila - sorry Dádí).