TERÉNNÍ TRIATLON - cca 900m plavání, 35km horská cyklistika, 10km terénní běh
Zvykat si na nadmořskou výšku s minimální nuancí, je pro mě důležité. Vzhledem k blížícímu se termínu MS Molveno jsem se tedy čím dál tím častěji uchylovala do Krušných hor, abych se přiblížila tisícimetrovým hodnotám. Citlivé, ale flexibilní tělo každou takovou snahu vnímá, a po zásluze ji pak odměňuje v potřebných chvílích. Doufala jsem v to i tentokrát.
Po úterním příjezdu do Molvena jsem si formu pochvalovala. Cenila jsem zotavené tělo, které o sobě skrze sedací nerv a pozůstatcích křečí z XTERRA Šumava nepřestávalo do té doby dávat vědět. Ačkoliv se mi nedávný bikový závod v Praze nevyvedl dle představ, cítila jsem, že byl ku prospěchu a že nyní se „prohnané trubky“ v dobré obrací.
S Honzou jsme 2x projeli trať – jednou za totálního deště a další den za polosucha. Můj dobrý pocit podpořil spolujezdec pochvalou směrem k mým technickým dovednostem na trailu. Jelikož manželovy reakce vychází vždy z konkrétní reality, věděla jsem, že to není med kolem pusy. Pro utužení mé vnitřní stability toto konstatování dokonale načasoval.
Ve středu se náš andalský apartmán rozrostl o polské kamarády Lukáše a Janka, kteří měli v roli supporta a závodníka absolvovat podobný sportovní proces. Závodník Janek Chrzanowki, se kterým jsme od XTERRA Anglie v kontaktu, však musel po pádu při víkendové projížďce trati od startu na MS upustit. I přes zranění se ale rozhodl pobyt nezrušit a přijeli si s Lukášem užít závodní atmosféru a zafandit mi. Luky však večer po příjezdu konstatoval, že se o něj pokouší nějaká alergie. Z té se však nakonec vyklubala viróza a Luky se tak snažil ohleduplně omezovat kontakt.
SHORT TRACK
Na čtvrtek jsem se vůbec netěšila, ačkoliv SHORT jsem zde loni dokončila a byl to skvělý zážitek. Věděla jsem ale, že v tento den a čas startu má být pravděpodobně to nejdeštivější a nejsychravější počasí. V závodě to nevadí, ale mordor a nervozita před ním vytváří občas velice nepříjemný koktejl, který člověka od chuti do závodních zážitků drobně odrazuje. Nepříjemné pocity jsem pokořila a cítila jsem se dobře. Vše jsem si poctivě nachystala a závod jsem plánovala dokončit. Ve studené vodě jsem se snažila, ale nešlo to. Depo jsem po výlezu zvorala svou zamrzlostí. Na kole mě to však bavilo. Když jsem cítila, že už to frčí, předjela mě první závodnice a bylo „vylapováno“. Tentokrát jsem se nehroutila a s drobným smutkem z nedokončené práce, avšak se super závodní náladou a pocitem maximálního zážitku, jsem se, dle pravidel, odebrala mimo hru.
HLAVNÍ ZÁVOD
Těšila jsem se na sobotu. Věděla jsem, že to bude můj den. Vypadalo to tak i před startem, kdy bylo oznámeno, že dle italských norem se plavecká část zkracuje z důvodu chladného počasí. Radovala jsem se, protože moje šance na cyklistice, běhu a na celkové lepší umístění vzrostly. Až do chvíle, než jsem vlítla do vody, jsem si ani nepřipouštěla začínající nachlazení. Měla jsem za to, že jsem ho utnula noční aplikací kapek. Navsugerovávala jsem si, že tato potíž se týká jen Honzi, který statečně supportoval, ačkoliv s podobnými silnějšími potížemi působil jako bytost na márách.
Ve snaze chytnout tempo a dech a neztratit skupinu jsem to málem napálila do první červené bójky. Vlny studeného molvenského jezera mě odvelely na levou ruku, ačkoliv obeplout se měla obráceně. Oprava a... skupina ztracena.
Po vydrápání se z jezera jsem se snažila rozhýbat. V depu jsem se zdržela oblékáním bundy, které se nakonec vyjevilo jako nesmysl. Počasí se proměnilo, takže jsem v polovině trasy na povoleném místě svršek odkládala. Na kole mi to nejelo. Oproti tréninkovým dnům mě nohy najednou nechtěly poslouchat. Dýchala jsem těžce. Moje jízda se nesla v duchu respektu k trati, která však nebyla v nikterak horším stavu, než v době tréninku. Na skoku před zázemím jsem to navalila trochu víc a při dopadu, který jsem jen tak tak na podmáčené louce ukočírovala, mě louplo ve zhojeném hýžďáku. Cítila jsem i vyhozené SÍ. Bylo to v tu chvíli jetelný, a tak nezbývalo, než se modlit. Doufala jsem že vlna AG mužů, které jsem chytla ve druhém okruhu, mě popožene. Obvykle mi alespoň možnost mít někoho na dosah pomáhá. Jela jsem si ale dál svoje neschopna cokoliv změnit. Ve výjezdech i sjezdech chyběl šmrnc a energie.
Co se bude dít na běhu jsem nevěděla. Zahajovací část, kde se dalo držet poměrně konstantní tempo, byla v pohodě. Pak ale přišel terén a hýžďák s pravou stranou beder prostestovaly a snažily se vysvětlit noze, že běhat nemá. Pajdala jsem tedy přes levou. Do druhého 5km okruhu jsem šla s rozhodnutím – klidně to dojdu. Terénní pasáže, normálně prolítnutelné, jsem opatrně cupitala a seběhy, které obvykle „pouštím“ a jen točím nahoma, jsem brzdila přes paty, co to šlo. Přizpůsobovala jsem protestující pravé půlce a z obvyklého úsměvu se stal úšklebek.
Příliš jsem nevnímala, kde kdo stál a kdo co křičel (omlouvám se). Moje hlavní snaha byla dokončit.
Viróza, která mě po strašně dlouhé době přepadla, se s večerem začala ozývat více. Únavu ze závodu jsem však paradoxně necítila. I nyní mám pouze „potréninkový“ pocit. Tělo tentokrát pro uhájení svého nepustilo hlavu na trůn a ke korytu. Mrzí mě výsledek, který jsem si přála o mnoho míst lepší a po předchozích výkonech jsem si na tyto myšlenky troufala. Jsem ale ráda, že i přes nachlazení (které se potvrdilo) a další popisované peripetie, jsem dokončila.
Cílovou branou jsem statečně proskočila za rok 2023 i 2024. Mise splněna.
Bez přehnaných emocí to beru tak, že: „Každý den není posvícení a vesmír ví, proč to tak zařídil.“
Comentarios