EXTREM BIKE MOST

62km ostré dřiny XCM

10. 5. 2025

Vytrvalost, konzistence a víra ve své mentální a fyzické zdraví. To je kouzlo, které mě vždy překlene přes období, kdy pochybuji, zda "zase naskočím". Děje se to. Někdy je příčinou zranění, nemoc, jindy okolnosti životní hry, která je s tou sportovní neúprosně spjata. Hlava a tělo je zkrátka jedna parta a když se někde přeruší vlákno a spojení, vyžaduje to od člověka - sportovce opravdovou disciplínu v trpělivosti se sebou samým.

Den, kdy mi to se mnou konečně vyjde, jsem už netrpělivě vyhlížela. Chvílemi jsem dokonce pochybovala a držela se, abych neztratila naději. Pocity v tréninku i na drobných závodních počinech byly milé, ale nedravé. Chyběla tomu šťáva, síla, odhodlání a moje energie.

Na chvíli, kdy moje tělo zajiskřilo. jsem si musela počkat a dojet si pro ni do Mostu. EXTREM BIKE MOST - závod, o kterém jsem ze všech stran poslouchala povídačky a názory se zdviženým prstem. Traily, traily, singly, singly, nahoru, dolů.... masakr. Odpočinek údajná nula - budeš furt ve střehu a koncentrovaná. Přihlásila jsem se a celou dobu jsem na závod myslela. Chystala jsem se na něj a čekala vše. Hodně času jsem trávila v horách na trailech a mimo silničku jsem častěji osedlávala terénního bělouše.

V sobotu 10. 5. mě Honza kolem 8:30 vyložil u hippodromu v Mostě. V jednom z prvních okamžiků jsem zaslechla v reproduktorech známý hlas oznamující Janu Dubcovou u registrace. V další chvíli jsem spatřila mikrofon, za kterým se křenil můj oblíbený moderátor a řekla bych snad už i kamarád David Cihlář. Týpek, který dokáže svým přirozeným projevem a bystrými reakcemi vytvořit nádhernou závodní atmosféru. Každý počin, který hlasově zaštiťuje, cítím jako můj domácí. Odhazuji rázem veškeré pochyby a neznámé prostředí je "moje".

Postupně se začnou množit extrému chtiví bikeři. Zdravíme se a rozmlouváme při rozjezdech a přípravách u aut. Sednu na kolo a těším se. Je krásně - počasí na "krátký/krátký". Kohokoliv se však zeptám - netěší se. Naštěstí jsem viděla jen mapu a mám představu o jednotlivých úsecích, které jsou součástí Krušnomana (terénního triatlonu). Některé pasáže znám z biku a oblast okolo "Hněvína" zase z běhu. Dohromady jsou to ale jen zlomky toho všeho, co organizátoři "namotali" a pro extrémní zážitek vymysleli. Představit si to dokážu až nyní a pořád si říkám, že na to, jak to bylo hustý - technicky, silově a vytrvalostně, jsem to zvládla až s nečekanou grácií.

Začátek závodu - klasicky napálenej. Smysl zaváděcích kilometrů je dostat se ve "vlaku" cyklistů k trailům za vinice. Tam se veškeré snahy o pospolitost rozplynou - alespoň ty mé. Funím do kopce a snažím se tělo zadaptovat na dřinu, která bude trvat určitě ještě další 3 hodiny. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, trail, singl, kozí stezka, kořeny, kliky háky, dropíky, klopenky, prach, kořeny, kameny, bahno, lesíky, křoviny... mělo to všechno - jen ne chvilku, kde by člověk polevil. Občerstvovačka u jezera Matylda byla milá. Dub čekal vzorně na smluveném místě a podával bidon jak mně, tak týmovému parťákovi Kájovi Duškovi. Byla jsem nadšená z naší spolupráce. Stejně, jako tenkrát na Saltzkammergutu. Honza prostě ví, co dělat, kde být a jak podpořit.

O nějaké spolujízdě s jinými cyklisty nemohla být řeč. Našla jsem si svým tempem a tendencí ve sjezdech a výjezdech skupinu mužů, kteří to měli podobně. Jen jsme se různě sjížděli a přelévali. Jelikož jsem jela bez předchozí znalosti trati a vyhodnotila jsem jako náročné sledovat značení při ostražitosti v technickém terénu, cenila jsem, když jsem měla nějakého jezdce na dohled. Někdy jsme si navzájem překáželi, ale ve finále jsme jeden za druhého v dosahu byli rádi. Občas jsme prohodili pár slov. Já se občas mrkla na cykloPC. Po "hněvínské veselce", jak jsem terénní masakr na Hněvíně nazvala, jsem zaznamenala drobnou krizi. Není divu. Nelámala se zde ještě ani polovina snahy a tělo zde poprvé zaprotestovalo drobnou únavou. Cítila jsem, že ostatní bikeři to mají podobně. Jelo se dál - roklemi, příkopy, skalkami, stráněmi - asi na 3 místech celé trasy jsem byla nucena seskočit z kola. Ve 2 průdkých výjezdech a na skále, kde po sjezdu střemhlav následovala ostrá levá. Okem jsem vyjednala volbu seběhnout a jistou jízdou pokračovat. Skupina cca 5 jezdců se nakonec úplně rozpadla. Jela jsem sama a až před sjezdem z trailů se potkala s Václavem, se kterým jsme dovalili až pod závěrečný kopec k hippodromu. Kousla jsem to a roztočila nohy. Bezmála kilometrový táhlák statečně odkroutila a obrkoužila i závěrečný koňařský ovál. Táhli jsme s Vaškem ještě jednoho cyklistu, který si stěžoval na ukrutné bolesti zad. Míjeli jsme i již povadlé a zakřečované závodníky a taky ty, kteří se přidávali do našeho vlaku. Dojezd na závodiště byl perfektní. David samozřejmě nezklamal a přivítal mě hlasitými kometáři, které všem oznamovali mou snahu dotáhnout to do cíle.

Ačkoliv mi Honza dal jiný časový cíl (měla jsem být dle výpočtů o 20min rychlejší :-D), projela jsem nad cílovými pražci s pocitem vykonaného maxima. V cíli mě vítal Petr Píďák, který exceloval na trase 35km. Dalších hezkých potkávaček a nových seznámení bylo spousta a já... vím, že jsem odzávodila maximum ve svém oblíbeném naskočeném módu a že tyto věci prostě miluju. Za Milenou Kalašovou (1.) a německou závodnicí (2.) jsem si dojela pro bronz.

Týmový parťák z klubu Titan Trilife - Kája Dušek ukázal svou perfektní připravenost a formu jako blázen. I přes úvodní pád se mu podařilo dojet na celkovém 6. místě a 2. v kategorii. To budou letos na závodech XTERRA čučet :-).